Poslední prázdninový den se Ministerstvo financí pochlubilo rekordním objemem finančních prostředků na sociální služby. V roce 2027 má do této oblasti směřovat 30 miliard korun. Je dobře, že peněz bude více. Sociální služby je potřebují.
Zároveň ale považuji za důležité podívat se pod povrch tohoto čísla a ptát se, co ve skutečnosti znamená pro poskytovatele sociálních služeb a především pro lidi, kteří jejich služby potřebují.
Proti letošnímu roku jde zhruba o 3,2 miliardy korun navíc. Současně ale mají růst platy zaměstnanců ve veřejné sféře.
Vyšší odměňování pracovníků v sociálních službách jednoznačně podporuji. Jejich práce je psychicky i fyzicky náročná, nese velkou míru odpovědnosti a dlouhodobě není adekvátně ohodnocena. Nedostatek lidí je jedním z největších problémů, kterým sociální služby čelí, a nízké finanční ohodnocení k jeho řešení rozhodně nepřispívá.
Zvýšení platů je proto nutné. Zároveň ale stojí peníze.
Pokud tedy významnou část deklarovaného navýšení spotřebují právě vyšší mzdové náklady, neměli bychom vytvářet dojem, že sociální služby získávají miliardy navíc na svůj rozvoj. Část těchto prostředků bude potřeba k tomu, aby poskytovatelé vůbec dokázali pokrýt zvýšené náklady spojené s odměňováním zaměstnanců.
A tím se dostáváme k podstatnější otázce: Co se díky tomu skutečně změní?
Vzniknou nová místa pro klienty?
Rozšíří se kapacita služeb?
Vzniknou nové služby tam, kde dnes zoufale chybějí?
Budeme mít dostatek zaměstnanců nejen na pokrytí současného provozu, ale také na další rozvoj?
A především – posune se konečně systém financování sociálních služeb?
Na tyto otázky zatím nevidím jasnou odpověď.
Potřebujeme předvídatelnost, ne každoroční nejistotu
Sociální služby nepotřebují každý rok čekat, kolik peněz stát nakonec přidělí. Potřebují předvídatelný systém financování na několik let dopředu.
Poskytovatel musí vědět, s jakými prostředky může počítat, aby mohl plánovat investice, rozvoj služeb, personální kapacity i mzdy. Bez dlouhodobé jistoty se velmi těžko buduje kvalitní služba.
A potřeba těchto služeb přitom bude dál růst.
Stárne nám populace. Přibývá lidí, kteří potřebují podporu a péči. Roste také náročnost péče, kterou poskytujeme. Nemůžeme proto každý rok pouze reagovat na aktuální rozpočet a doufat, že peněz bude dost.
Stát navíc nikdy nebude schopen poskytovat všechny sociální služby sám. Potřebuje síť poskytovatelů, kteří služby provozují, znají své klienty a dokážou reagovat na jejich potřeby.
Pokud mají být poskytovatelé skutečnými partnery státu, musí se tak s nimi také zacházet. Ne jako s chudými prosebníky, kteří každý rok čekají, kolik peněz jim bude přiděleno.
Je čas otevřít i nepohodlnější otázky
Debata o financování sociálních služeb by podle mě neměla skončit u toho, kolik miliard stát do systému pošle.
Měli bychom se ptát také na to, jak je celý systém nastavený.
Má v dnešních sociálních službách stále smysl tak rigidní systém tabulkových platů?
Je správné, když poskytovatel nemůže dostatečně pružně reagovat na situaci na trhu práce a ocenit člověka podle jeho zkušeností, schopností, odpovědnosti a skutečného výkonu?
A dává dlouhodobě smysl také současné nastavení úhrad klientů za pobyt a stravu, pokud jejich výše stále méně odpovídá reálným nákladům poskytování služby?
To jsou otázky, které nejsou jednoduché. A rozhodně neříkám, že sociální služby mají být dostupné pouze lidem, kteří si je mohou dovolit.
Právě naopak.
Člověk, který potřebnou službu ze svých příjmů zaplatit nedokáže, musí být chráněn státem. To je jeho role.
Nemusí to ale znamenat, že celý systém musí fungovat v cenách, které dlouhodobě neodpovídají skutečným nákladům. Je možné hledat model, který ochrání klienta a zároveň umožní poskytovateli službu dlouhodobě kvalitně a ekonomicky udržitelně provozovat.
Právě o tom by podle mého názoru měla být skutečná reforma financování sociálních služeb.
Více peněz samo o sobě změnu nepřinese
Třicet miliard korun je bezpochyby rekordní částka. Zvýšení platů zaměstnanců vítám. Ale zvýšení platů není reforma sociálních služeb. A více peněz ve stejném systému samo o sobě neznamená jeho změnu.
Potřebujeme mnohem odvážnější debatu. O tom, jak mají sociální služby vypadat za pět, deset nebo dvacet let. Kolik lidí je budeme potřebovat. Jaké služby budou chybět. Kdo je bude poskytovat. Jak zajistíme jejich kvalitu. A především jak vytvoříme systém financování, který bude dlouhodobě předvídatelný a umožní poskytovatelům plánovat místo každoročního čekání na rozhodnutí státu.
Sociální služby si zaslouží peníze. Ale stejně tak si zaslouží stabilitu, důstojnost a dlouhodobou vizi.
A tu samotné číslo 30 miliard nezajistí.
© inregion.cz