7 min

Rusi

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Je tomu čtyři roky, co jsme zadrželi dech při zprávě, že Rusko napadlo Ukrajinu. Od té doby je téměř vše jinak - nebezpečí války je tak blízko.

Rusi

Zdroj: i60.cz

Ilustrační foto: Pixabay

Rusi

4. 3. 2026

Je tomu čtyři roky, co jsme zadrželi dech při zprávě, že Rusko napadlo Ukrajinu. Od té doby je téměř vše jinak - nebezpečí války je tak blízko.

Asi každý ví, jak se tu zprávu dozvěděl. Mně ji volal syn z Brna. V noci mám vždy zapnutý mobil pro případ, že by mí blízcí něco potřebovali či se jim něco přihodilo. A tehdy velmi časně ráno mi cestou do práce volal syn: "Mami, Rusko napadlo Ukrajinu." A po chvilce ohromeného mlčení na obou stranách se pak zeptal: "Mám se začít bát o malého?" - Měl v té době čtyřměsíčního chlapečka, mého vnoučka.

A už to trvá čtyři roky a nemá to konce. Největší země světa zřejmě usoudila, že ještě není dost velká, a napadla svého souseda.

Vztah k Rusku a Rusům máme všichni všelijaký. Poznamenaný samozřejmě dějinnými okolnostmi.

Nemám ráda paušalizování - nelze říct, že všichni Rusové jsou zlí.

Jenže - ty neskutečné lži, které nás měly jako děti a mladé lidi formovat a které nám byly vštěpovány, nás musely poznamenat. Heslo "V zemi, kde zítra již znamená včera" - jsme měli ve vstupní hale školy a já jako malá holčička jsem si nad ním opravdu lámala hlavu. Nedokázala jsem ho prostě pochopit. Sovětský svaz nám byl dáván za vzor v podstatě ve všem a zhruba do sedmi let jsem tomu i věřila.

Když mi bylo osm, přišli Rusi. A přestože se do té doby rodiče snažili před námi dětmi o politice, tedy ani o Rusech, nemluvit, tehdy to nevydrželi. A ostatní dospělí také ne - a my děti jsme začaly poslouchat o zkušenostech s ruskými vojáky, kteří "osvobozovali" naši obec v roce 1945, ale také o zkušenostech s Rusy přímo v Rusku, které zažili naši předkové, protože my na Hlučínsku jsme měli dědečky a pradědečky v německé armádě a ti se mnozí účastnili i tažení do Ruska, kde samozřejmě viděli a zažili mnohé, byť je třeba dodat, že tehdy bojovali na nesprávné straně.

Pominu-li zkušenost s ruštinou a všudypřítomnou propagandou, přemýšlím o Rusech jako takových a mých osobních zkušenostech s nimi. V Rusku jsem nikdy nebyla, čímž jsem se ochudila o Ermitáž a Tretjakovskou galerii, ty jsem vidět kdysi chtěla, ale teď už z principu bych do této země nejela. Manžel v Rusku opakovaně byl a o tamějších poměrech i obyvatelích vyprávěl - a nebylo to nic moc k jejich poctě.

Ovšem nepaušalizujme.

Já se osobně setkala poprvé s Rusy právě v tom roceš 1968 jako malá holka, ale to jen zpovzdálí - viděla jsem vojáky v tancích, nemluvila s nimi.

Na základní škole jsem se pak dostala jako mnoho tehdejších žáků k adrese sovětské školačky, se kterou jsem si začala dopisovat. A na rozdíl od mnohých nám to dopisování vydrželo opravdu dlouho, až do dospělosti. Jmenovala se Danilova Galina a žila v Omsku. Byla to velice sympatická a bystrá dívka, o dva roky starší než já. Vystudovala pak střední školu a poté se vdala a narodili se jí dva chlapci. Pamatuji se, jak se mi jednou v dopise - to už byla vdaná a já studovala střední školu - svěřila, že v obchodech v Omsku není moc zboží a že se vše musí složitě shánět. Kupodivu tento její dopis cenzura pustila, možná dopisy kontrolovali jen namátkově. Já jsem jí chtěla na oplátku napsat, že u nás momentálně nejsou k dostání dámské vložky, protože tomu tak bylo. Psala jsem samozřejmě v ruštině, kterou jsem tehdy již ovládala vcelku slušně, ale jak se řekne vložka, jsem netušila. Měla jsem dost velký česko-ruský slovník, tož jsem chtěla toto slovo vyhledat. Byla tam textová vložka, hudební vložka, vložka do bot, krajková vložka, ale dámská nebo menstruační ne. Tento jazykový oříšek mne zaujal, a protože jsem se dobře znala se svou bývalou učitelkou ruštiny ze základní školy, vydala jsem se za ní s tímto dotazem. Dívala se na mne a po chvilce přemýšlení mi řekla: "Radši to tam nepiš. Ostatně - oni tam vložky nemají." A byla to zřejmě pravda, protože jsem nakonec Galině napsala, že u nás nejsou k dostání některé hygienické potřeby. A ona v dalším dopise zareagovala: "U nás toho též moc není, ale nevadí. Mýdlo si vyrábíme sami a prášek většinou seženeme." Dobrá. V roce 1979 mi Galina napsala, že její manžel musí narukovat do Afghánistánu - a celý dopis byl smutný a zoufalý, její chlapečci byli malí a ona se bála, že s nimi zůstane sama. Byl to její poslední dopis. Víckrát se neozvala. Kdoví, zda Galina ještě žije. A pokud ano, co říká na dnešní Rusko.

Na střední škole jsme občas přišli do styku s Rusy trochu zprostředkovaně - totiž na jevišti. Většinou v době konání Měsíce československo-sovětského přátelství jsme jako studenti povinně navštěvovali představení sovětských lidových souborů. Byly to takové ty tančící a zpívající početné soubory v barevných krojích s harmonikami, tančili hodně kozáčka, přehnaně se smáli a zpívali národní písně. Jednak jsme jako studenti neměli nijak vřelý vztah k folkloru a pak jsme se u představení upřímně nudili, podle toho to v hledišti vypadalo. S odstupem je mi těch vystupujících až líto. Museli přece vidět, že o ně publikum nemá zájem. Většina přítomných studentů byla akorát ráda, že se nemusí učit.

Na střední škole jsem ale měla ještě jeden - a velmi nepříjemný a osobní kontakt s Rusem. Byla jsem na brigádě v tehdejší NDR a pracovala až u moře v jedné restauraci jako servírka. A tam si mne vyhlédl jeden host - ruský voják, který mne pak následoval, když jsem šla v noci z práce, a počkal si, až se půjdu sprchovat. Ve sprchách jsem byla zcela sama - a ten muž mne napadl. Dodnes slyším jeho nesmyslná slova, když jsem se vehementně bránila: "My vas osvoboždili!" Jako by to snad mělo znamenat nějaký jeho nárok. Já ovšem řvala tak urputně, že se seběhli v podstatě všichni z patra a dotyčný utekl oknem. Od té doby jsme se chodily - my dívky - zásadně sprchovat hromadně.

Na univerzitě v Olomouci jsme měli v prvních ročnících opět ruštinu, což mne jako studentku bohemistiky-germanistiky dost štvalo. Navíc nás učil nějaký důstojník sovětské armády, tedy rodilý mluvčí - a úplný blbec. Nenaučil nás vůbec nic. Ostatně měli jsme za sebou povinnou maturitu z ruštiny, rusky jsme mluvili dobře. Skládali jsme u něj i zkoušku. U ní se mne rusky ptal, jestli čtu. Odpověděla jsem po pravdě - ano. A jestli čtu i sovětské autory. Ano. A jestli znáju taváryšča Puškina. Odolala jsem pokušení říct mu, že to nebyl taváryšč a že to je spíš ruský autor než sovětský, ale řekla jsem mu, že umím jednu Puškinovu báseň zpaměti. A začala jsem v ruštině recitovat Taťjánin dopis Oněginovi. Znala jsem to tehdy celé, je to dost dlouhé. Poslouchal v naprostém úžasu - nevím, jestli to slyšel poprvé, nebo se mu to tak líbilo, poslechl si to, nepřerušil mě. Když jsem skončila, řekl, že jsem děvočka maladěc - a dal mi jedničku.

V Olomouci bylo tehdy hodně Rusů - tedy sovětských vojáků, měli tam i své velitelství, nedalo se jim vyhnout. Vojáci nebo důstojnící mi připadali vcelku v pohodě, alespoň jsem se nesetkala s žádným nesympatickým jedincem, ostatně my Češi jsme je povětšinou ignorovali.

A platilo takové klíšé - že hrozné jsou především manželky důstojníků, že se chovají povýšeně, chodí v pravých kožiších a mají zlaté zuby. Kousek od naší fakulty byl poměrně velký ruský magazín - dalo se tam leccos koupit, tehdy spíše sehnat. Jednou jsem se tam vydala. Nebylo to klíšé. Ty přítomné ženy byly vskutku přesně takové, jak se o nich mluvilo. A naprosto nesympatické.

Víc Rusů jsem v životě osobně nepotkala, ani na dovolené ne. Takže další osobní zkušenosti nebo zážitky nemám. Přesto o nich přemýšlím - jsou teď Rusi v pohodě s tím, co se děje? Vědí o tom vůbec - nebo spíše - znají pravdu?

Nevadí jim, že jsou nesympatičtí celému světu? Nevadí jim, že jsou viníky tolika mrtvých?

Snažím se být objektivní a říkám si - nejsou všichni stejní. Nejsou všichni Rusi špatní.

Ale nemám je prostě ráda.

Až na výjimky, ke kterým se dá hlásit se sympatiemi: Čajkovskij, Puškin, Tolstoj, Čechov, Bulgakov, Vysockij......

Autor: Renata Pospiechová

Reklama

Další články z i60.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Rusi

Tohle meteorologové nečekali. Už mají předpověď na srpen a Čechům to vyrazilo dech

Šokující záběry z polské Vratislavi: tři muži brutálně napadli ukrajinskou dvojici

Alkohol, léčebna i rozhovory s duchy: Smutný osud Jany Šulcové

Štěpán Benoni má novou lásku. Krásku po jeho boku fanoušci velmi dobře znají

Myslíte si, že byste přežili jeden den ve středověku? Pokud vás nezabije zub, může to zkusit večeře, zima nebo soud