„Viděl jsem teda hubenější." Co neříkat anorektičce?

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

„Myslel/a jsem to dobře.“ Věta, kterou si mnoho lidí opakuje poté, co jejich slova ještě více ublížila někomu, kdo bojuje s anorexií. Jaké věty zní nevinně, ale zanechávají hluboké šrámy? Jak mluvit s nemocným, aby necítil tlak, stud nebo pocit selhání?

ilustrační foto

Zdroj: Pražská Drbna - zprávy z Prahy

V dalším díle projektu Stop anorexii rozebíráme, co anorektičce nikdy neříkat – a proč. Které nejčastější věty to jsou?

Základním rysem nemocné psychiky je u anorexie obava z tloušťky. Podle hmotnosti se kromě novinářů orientují i psychologové, psychiatři nebo praktici. Není však vhodné, aby se do posuzování hmotnosti pouštělo i okolí nemocného, přestože to myslí dobře, například jako vyjádření podpory.

„Proč nechválit pacienta nebo pacientku za to, že se „spravili“? Pokud je v pokročilé fázi nemoci, pak to znamená – cituji – „jsi tlustá jak prase“. Takto si to hlava přeloží,“ upozorňuje metabolická lékařka Miroslava Navrátilová v rozhovoru pro Heroine.cz.

Zvětšující postava anorektiky a anorektičky děsí, stojí je hodně sil se s ní vyrovnat, proto je pro ně velmi náročné, pokud je na změnu ještě navíc upozorňuje okolí. Do této kategorie patří i dobře míněné pochvaly jako „už vypadáš dobře“, „konečně nejsi tak vyhublá“ nebo „hezky ses nám zakulatila“.

Podobně problematické jsou i poznámky typu „Ale už jsi zdravá, že? Už to na tobě není vidět.“.

„I když chcete říct, že už dívka není vychrtlá a nevypadá na umření, ona má v hlavě pocit, že chce, aby TO na ní bylo vidět. Pokud už nemoc není vidět, znamená to pro ni, že strašně přibrala. Mně jednou moje známá se snaze povzbudit řekla: „Nikdy by mě nenapadlo, že Ty bys mohla mít anorexii.“ Myslela to dobře, ale já jsem si musela stále opakovat, že neříká, že jsem při těle. A to už jsem měla podobné připomínky vcelku vnitřně zpracované. Ono to prostě dlouho trvá, než se jich člověk zcela zbaví,“ píše Michala Jedruchová, bývalá anorektička v knížce Jídlo není nepřítel.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Stop anorexii (@stop.anorexii)

„Už stačí, už nepřibírej.“

„Ano, přesně tuhle větu jsem od svého okolí často poslouchala. Jak mi to sluší, takhle je to akorát a je zbytečné ještě dál přibírat. A to bylo v době, kdy jsem měla ještě dost podváhu a na zádech mi lezla žebra. Jenže to v oblečení není vidět,“ vzpomíná autorka projektu Stop anorexii Markéta Hamerníková.

S těmito dobře míněnými radami se setkala i Michaela Jedruchová. „Lidé to mysleli dobře, chtěli mi dát najevo, že už se nemusím trápit tím, že bych ještě MUSELA přibrat. Ale já si to vysvětlila tak, že už pozor, teď už by se moje váha mohla pohybovat na hranici nadváhy.“

„Štvalo mě, proč mají ostatní potřebu to řešit a komentovat, protože ta váha, na kterou jsem se snažila přibrat – to číslo jsem si nevycucala z prstu, byla to váha, na které jsme se domluvili s lékařem, váha, na které moje tělo dokáže už bez problémů fungovat, aniž bych ho trápila,“ doplňuje Markéta Hamerníková.

„Dokaž, že jíš!“

Další větou, se kterou se anorektici a anorektičky při své cestě k zotavení setkávají, je výzva: „dokaž, že jíš!“ Jenže právě stravování před ostatními bývá pro nemocné velký stres, se kterým se teprve učí vypořádat. „Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla jíst s ostatními. Musela jsem si v hlavě ujasnit, že nejsem cvičený pes, který ukazuje, co umí, ale že to dělám jen pro sebe,“ vysvětluje Michaela.

Řada lidí se pacientům s poruchami příjmu potravy také snaží pomoci radami, jak se konkrétně stravovat. I to je však lepší nechat na odbornících, pokud nejste nutriční poradci.

„Hodně lidí se mi snažilo svými radami ohledně jídla pomoci – a mě to skutečně těšilo, rozhodně to nebylo něco, co by mi ubližovalo, naopak jsem byla vděčná, že to se mnou kamarádi nevzdali, že mi chtějí pomoct.

Nepříjemné ale bylo, když se mě někdo snažil opravdu urputně přesvědčit, abych tu jeho radu určitě vyzkoušela, přičemž to většinou byly samé extrémy – někdo mi radil, ať jím hodně, ale samé nízkokalorické věci, které mi nebudou přinášet výčitky a strach, další kamarádka měla zase opačnou myšlenku – pokud mám k jídlu odpor, měla bych jíst málo a vysokokalorická jídla, jako je třeba Jesenka, taková ta přeslazená pasta v tubě.

Všichni to mysleli dobře, ale dneska už zpětně vím, že obojí je nesmysl, stejně jako každý extrém. Je důležité naučit se jíst normálně – to znamená vyváženě, zdravě, nutričně bohatě a nedémonizovat žádné potraviny,“ vysvětluje Markéta Hamerníková z podcastu Stop anorexii.

Co naopak můžete udělat, pokud máte ve svém okolí někoho s poruchami příjmu potravy? Naslouchat, být oporou. Ale ani to nemusíte, není jednoduché být po boku tomu, kdo si prochází anorexií. Měla by to být vaše svobodná volba, nikoliv povinnost.

Více k tématu a další věty, které není vhodné říkat pacientům s poruchami příjmu potravy uslyšíte v dalším díle podcastu Stop anorexii: Co neříkat anorektičce. Najdete ho na Spotify, Apple Podcasts, YouRadio Talk, YouTube nebo Stopanorexii.cz.

Reklama

Další články z Pražská Drbna

Tento článek byl publikován ze zdrojů Pražská Drbna

Pražská Drbna sleduje tep metropole z první ruky. V záplavě celostátních zpráv nabízí pohled z ulice – na to, co se děje v městských částech, mezi lidmi, v dopravě, na radnici i v kultuře. Neřeší jen velké kauzy, ale i malé události, které utvářejí každodenní život v hlavním městě. Čtenáři tu...

„Viděl jsem teda hubenější." Co neříkat anorektičce?

Demolice českého pavilonu pro Expo 2025 v Japonsku začne 1. srpna, prohlásil Macinka

První Alpe d’Huez může být past. Kdo dnes zaútočí příliš brzy, zaplatí zítra

Džus a limonády v dětství? Studie upozorňuje na možné zdravotní riziko v dospělosti

Peklo pod hladinou. Před 80 lety odpálili pod mořem pumu, která zničila flotilu i rajský atol

Soud rozhodl o předběžném opatření kvůli údajnému násilí ze strany Foldyny