6 min

Za Čechy a pralinkami do srdce Evropy

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Po různých exotických zastávkách se v rámci našeho seriálu dnes pro změnu zastavíme v srdci Evropy, nikoliv však v geografickém, ale politickém slova smyslu.

Za Čechy a pralinkami do srdce Evropy

Zdroj: i60.cz

členové spolku Cyrila a Metoděje v Eisdenu. FOTO: Z archivu M. Nekoly

Za Čechy a pralinkami do srdce Evropy

28. 11. 2025

Po různých exotických zastávkách se v rámci našeho seriálu dnes pro změnu zastavíme v srdci Evropy, nikoliv však v geografickém, ale politickém slova smyslu.

Belgie, a konkrétně metropole Brusel, je sídlem většiny institucí Evropské Unie, což sem od začátku našeho členství před jednadvaceti lety přitáhlo mnoho našinců, kteří našli zaměstnání v administrativních pozicích Evropského parlamentu, Evropské komise, popřípadě mezivládních agentur a velkých firem. Belgie je dnes dočasným či trvalým domovem pro až 15 000 Čechů, většina z nich se přitom usadila právě v hlavním městě. Když odpoledne vyjdou z kanceláří, cestou domů třeba projdou kolem ikonické sošky čurajícího chlapečka a jistě si občas spraví chuť humrem, třešňovým pivem nebo čokoládovými pralinkami, jimiž je země vyhlášená.

Když bychom ovšem popluli proti proudu času a přirazili ke břehu na konci 18. století, narazili bychom na české zástupce zcela jiných profesí, konkrétně na množství řemeslníků a horníků, kteří do Belgického království přicházeli za lákavými sezónními výdělky, byt spojenými s tvrdou dřinou. V některých pramenech narazíme na zmínky o téměř deseti tisících fárajících krajanů v uhelných pánvích u měst Charleroi a Mons, podél hranic s Nizozemím. V Bruselu a Lutychu se soustřeďovala inteligence a živnostníci, jiní působili v pohostinství, turismu, sklářství a zpracování drahých kamenů v Antverpách. Na práci v zemědělství přicházeli do všech devíti tehdejších provincií. Obecně se uchytili vcelku dobře a získali pověst zručných a pilných pracovníků, byť pro mnohé představovalo dorozumění se ve francouzštině a nizozemštině těžký oříšek. Tento stav přetrvával víceméně až do 20. let 20. století, kdy v rámci konjunktury po první světové válce Belgie přilákala z Československé republiky až 12 000 lidí, primárně ze severních Čech, východního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Lví podíl na tom měla Česká kolonizační společnost, jež spustila efektivní náborovou kampaň, slibující výborné platové podmínky a benefity. Skutečnost vypadala pochopitelně jinak. Důlní koncerny, které je zaměstnávaly, zrovna neoplývaly štědrostí co do úrazového a nemocenského pojištění. O závaly, výbuchy, požáry, úniky jedovatých plynů, ani vážné respirační potíže z všudypřítomných zplodin a prachu nebyla nouze. Také ubytování bylo nuzné. V jednopatrových dřevěných domcích se občas museli střídat čtyři chlapi na jediné posteli podle šichty. Když se několikrát změnily zákony, zahraniční horníci neměli ani po letech dřiny nárok na penzi. Mnohem lepší život měli čeští odborníci v široké škále oborů, kterým Belgie nastavila přívětivější tvář a vskutku umožnila zaopatřit rodiny a příbuzné.

Skladatel Ján Valach a Věstník československé kolonie. Obě fotografie z archivu M. Nekoly

S příchodem dalších krajanů narůstal i počet kulturních, vzdělávacích, podpůrných, sociálních, sportovních spolků. Do konce 30. let jich existovalo několik desítek, zatímco do poloviny předchozí dekády to byly pouhopouhé tři. Většina sídlila v Bruselu a Antverpách, další v Eisdenu, Gentu, Lutychu, Limburgu, Beeringenu, Waterschei a Winterslagu, kde roku 1924 vznikla i první škola pro československé děti s odpoledním vyučováním dvakrát týdně. Vůbec nejstarším spolkem byla v březnu 1904 založená Beseda Volnost v Bruselu, která si dlouhodobě pronajímala místnost v hotelu na náměstí Grand-Place v samotném centru, hned naproti radnici. Spolek vešel ve známost především loutkovým divadlem, na svou dobu velmi moderním. Nechyběly kuriozity na elektřinu, mlýn s tekoucí vodou a kouřové efekty. Konala se pravidelná představení loutek i ochotnického souboru. Nechyběla ani vlastní knihovna se stále se rozšiřující kolekcí svazků v češtině. Dalšímu rozvoji krajanského hnutí v Belgii zabránily válečné události. Ještě v prosinci 1939 se většina spolků spojila do zastřešujícího Ústředí československé kolonie v Belgii, které se jalo vydávat i měsíční Věstník. Jenže o pár měsíců později do země vstoupila německá vojska a začalo temné období pětileté okupace. Někteří krajané zavčasu uprchli do Francie a po jejím pádu se připojili k československým zahraničním jednotkám ve Velké Británii a na Blízkém východě, jiní odešli do ilegality a podíleli se například na sabotážích a útocích na kolaboranty.

Československý pavilon na Světové výstavě 1958 v Bruselu. FOTO: Z archivu M. Nekoly

Po roce 1945 se již nepodařilo navázat na meziválečné aktivity. Staří členové původních spolků zemřeli, mladší se asimilovali, popřípadě využili možnosti repatriace do Československa. Setrvala pouze bruselská Beseda Volnost, jež rozšířila pobočky na další čtyři města. Novou situaci přinesl komunistický převrat v únoru 1948, po němž do Belgie dorazila vlna politických exulantů. Pro podporu dalším uprchlíkům založili Československý pomocný komitét v čele se sociálním demokratem Jaroslavem Profousem a lidovcem Jaroslavem Pecháčkem, pozdějším ředitelem československého vysílání Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Exiloví sociální demokraté navíc začali v Bruselu vydávat časopis Hlas. Na jaře 1950 se podařilo zorganizovat důstojné oslavy 100 let od narození T. G. Masaryka v Palais des Beaux Arts za účasti členů vlády včetně Paul-Henriho Spaaka, zanedlouho jednoho z otců zakladatelů sjednocené Evropy. Beseda Volnost i během stalinistického období zůstávala v těsném kontaktu s československým velvyslanectvím, což jí bylo částí komunity vytýkáno a na schůzích občas docházelo k vyhroceným potyčkám. Na druhou stranu se jí dařilo organizovat zájezdy krajanů za příbuznými v Československu, případně posílat tam děti členů na letní tábory nebo na lázeňské léčebné pobyty. Republika si udělala dobré jméno během Světové výstavy EXPO´58 v Bruselu. Zavítalo na ni přes 41 milionů návštěvníků a ze všech expozic a pavilonů zvítězil v popularitě právě ten československý. Velký podíl na úspěchu měla světová premiéra multimediálního představení Laterna Magika, kombinujícího film, divadlo, hudbu a živé vystoupení.

O deset let později Československo opět zaplnilo stránky belgického tisku, tentokrát však v mnohem méně radostné souvislosti se sovětskou okupací. V rámci posrpnové uprchlické vlny se řádově stovky lidí usadily přímo v Belgii. Během celého období studené války na sebe upozornila řada našich osobností, například zoolog Jan Novák (1909-1985), který přednášel na Katolické univerzitě v Lovani a zasloužil se o překlad bezpočtu literárních děl do francouzštiny. Fyzik Zdeněk Tichý (1921-1999) pracoval v Belgickém ústavu pro jaderný výzkum (SCK CEN) v Mol. Varhaník, sbormistr, dirigent a hudební skladatel Ján Valach (1925-2019) založil komorní sbor v Antverpách a na Královské konzervatoři v Gentu získal profesuru. Zároveň během své veleúspěšné koncertní kariéry zkomponoval přes sto dvacet skladeb.

Spolek Beseda Volnost přežil všechny historické zvraty, kterými zatím „stará vlast“ prošla, existuje doteď, pořádá pravidelné akce a vydává vlastní online Zpravodaj. V Bruselu funguje česká škola, čeština se učí na katedře slavistiky zdejší univerzity, díky Českému centru se konají časté výstavy, koncerty a představení českých umělců. Lze tedy s uspokojením konstatovat, že Vlámy a Valony stále zanecháváme viditelnou stopu.

Na závěr se možná sluší krátce nahlédnout také do sousedství, Lucemburského velkovévodství. V meziválečném období zde žilo okolo 300 krajanů, pracujících především v dolech, hutích a železárnách. Roku 1929 založili krajanský spolek Masaryk. Dnes najdeme v zemičce s 672 000 obyvatel více jak dvě tisícovky Čechů. V hlavním městě Lucemburk rovněž existuje česká škola a Lucemburské sdružení přátelství s Čechy a Slováky, založené v roce 1972 posrpnovým exulantem Františkem Šedým, který vybudoval úspěšnou kariéru ve stavebnictví. Třeba připomenout, že na jednom z lucemburských náměstí se k ročnímu výročí invaze objevila pamětní deska Jana Palacha. Od roku 2009 pak čtvercový prostor v centru města nese přímo jeho jméno.

Autor: Martin Nekola

Reklama

Další články z i60.cz

Medardova kápě...

Dvě malá křídla

Podivný šramot za oknem mě probudil v čase mezi psem a vlkem. Váhám, jak jinak dobu, kdy se noc lomí s...

Obrázky z cest: Sraz íčka v Kácově

Letos, už potřinácté, se od 18. do 21. května konalo setkání účastníků portálu i60 pod vedením našeho...

Zdravím, pane inženýre! Češi si potrpí na tituly, ale přijde změna

Tak máme v rodině dalšího doktora. Inženýra. Právníka. Ať si každý dosadí co libo, jisté je, že když dítě...

Obrázky z cest: Světlá nad Sázavou - v zámeckém parku

Letos se setkání členů portálu i60 konalo na Sázavě s ubytováním v Kácově. Protože Posázaví téměř neznám,...

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Za Čechy a pralinkami do srdce Evropy

Tak levně v Česku dlouho nebylo. Ceny některých potravin dosáhly historického dna

Vyhlašujeme nejlepší místa na houbaření v Česku pro rok 2026. Už tam rostou houby

Jaký plat má pražský popelář v roce 2026? Částka je vyšší, než by většina lidí čekala

Pojišťovna Allianz chce opravitelné světlomety. I malá nehoda stojí statisíce, tvrdí

Kdo z vás to má? Přes 100 tisíc bere jen šest procent zaměstnanců. Zjistěte, jakou máte šanci vy