4 min

Barokní reportér aneb Svatý s koštětem

Sdílet

Dennívýzva

U nás neznámý, ale jinak ve světě - hlavně v tom hispánském - dost proslavený. Peruánský mulat, sv. Martín de Porres. Svatý se speciálním smyslem pro humor, možná i tak trochu českým....

Zdroj: i60.cz

Ilustrace: LimaEasy

Barokní reportér aneb Svatý s koštětem

16. 11. 2025

Kdybyste ho chtěli vidět na vlastní oči, tak u nás zatím vím o dvou sochách. První je v kostele Panny Marie Růžencové v Plzni. A v životní velikosti najdete zpodobnění sv. Martína de Porres v pražském kostele sv. Jiljí.

Sv. Martín de Porres v dominikánském kostele sv. Jiljí (fotografie Šárka Bayerová)

Martín se narodil v Limě roku 1579. Byl nemanželský, a tak mohl vstoupit k vytouženým dominikánům jen jako laický bratr. Jeho otec sice byl španělský šlechtic, ale matka pocházela z Panamy a byla sice osvobozená, ale pořád černá otrokyně. Přesto se Martínovi dostalo velmi dobrého vzdělání a později se mu podařilo v klášteře založit sirotčinec a špitál. Na svou dobu byl velice pokrokový. Hlavně při své ošetřovatelské činnosti. Mimo jiné vytušil, že nemoci jsou ze špíny, takže pořád uklízel. Proto onen svatý s koštětem.

A proč ten můj pocit skoročeského smyslu pro humor? K tomu se dobereme. Martín byl totiž ve své době dost populární. Jeho doménou byly zázraky. Uzdravoval na smrt nemocné, cestoval po světě, aniž se hnul z kláštera, do místností vcházel přes zavřené dveře a u potřebných nemocných se zjevoval zčistajasna. Třeba až v Mexiku nebo v Japonsku. A tohle všechno se v Limě vědělo. Ale nelíbilo se to arcibiskupovi. Mulat a jeden zázrak za druhým? Takže si zavolal Martína na koberec a sdělil mu, že ode dneška zázraky jen s jeho souhlasem. Tak fajn. Martín si to vzal k srdci a pokračoval ve své záslužné práci pro chudé a ve špitále. Mimochodem - často ve spolupráci se sv. Růženou Limskou.

Takhle mohli oba peruánští svatí vypadat za svého života. U obou byla provedena rekonstrukce obličeje podle zachované lebky (zdroj - www.perucatolico.com)

No a pak jednoho dne šel Martín z trhu kolem rozestavěného paláce. Najednou se začalo řítit lešení a s ním i zedník. Ten naštěstí v letu zahlédl proslaveného Martína a zvolal: PROSÍM, POMOZ MI! Pozdějšímu svatému okamžitě bleskově zašrotovalo v hlavě. Co s tím? Mám zákaz, ale přece ho nenechám zabít! A tak zvedl ruku, řekl MOMENTÍK (v originále "momentito") a nechal padajícího nešťastníka viset ve vzduchu. Sdělil mu, že bude hned zpátky a běžel si "poslušně" pro povolenku k arcibiskupovi. Toho málem kleplo, neboť mu došlo, že adept na smrtelný úraz zatím levituje nad náměstím a kolemjdoucí lid žasne. Záchranu samozřejmě odsouhlasil. Takže Martín zase běžel zpátky a nechal zedníka opatrně doplachtit na zem. A arcibiskup? Přestal se raději Martínovi do jeho zázraků jednou provždy míchat. Však mu prý tehdy vynadal i místokrál. Tak praví legenda.

Svatý Martín de Porres je patronem sociální spravedlnosti, holičů (s tímhle řemeslem v klášteře začínal), školství, televize (protože se tu a onde zjevoval naprosto znenadání a pak barvitě komentoval, co viděl jinde), lékárníků, míšenců a domácích zvířat. Co se týče posledních ve výčtu, věřil, že dobrem a laskavostí se zmůže všechno. A tak se mu prý podařilo spřátelit holubici, myšku, kočku a psa. Téměř na každé jeho podobizně či u jeho sochy jsou zobrazeni, jak hodují z jedné misky. Hned vedle jeho koštěte.

Faktem je, že když Martín de Porres umíral v šedesáti letech (1639) na tyfus, přišel mu políbit ruku místokrál Luis Gerónimo Fernández Cabrera y Bobadilla, hrabě z Chinchónu. A požádal ho, aby se za něj v nebi modlil a taky přimluvil.

Jestli se tak stalo, nevím. Ale všeobecná úcta k tomuto výjimečnému obětavému muži pokračovala i po jeho smrti. Blahořečen byl roku 1837. Ke svatořečení došlo až v roce 1962 papežem Janem XXIII.. Sv. Martín de Porres byl prvním americkým černochem/mulatem prohlášeným za svatého.

Zajímám se sice o životy všech svatých, ale tenhle sv. Martín je fakt můj oblíbenec. Nejen proto, že jsem v Peru prožila kus života. Jeho záslužná sociální a ošetřovatelská práce v těžkých podmínkách peruánského baroka, je historicky dokázána. Taky jeho celkově veselá nátura. Však se na většině svých zobrazení tak nějak potutelně usmívá...

Mám doma už léta pro štěstí jeho košťátko. Maličké atributy se světí v Limě vždy ve výroční den Martínova úmrtí - 3. listopadu, kdy se podle celé zemi konají mohutná procesí. A nejen tam. Také ve Španělsku, v USA a samozřejmě po celé Latinské Americe.

No tak vidíte. S humorem a nadhledem jde všechno líp už odpradávna. I u těch svatých...

Zdroj a ilustrace: El Directorio de los Santos, A. Sandoval (Ed. Aguilar, 1996); Tradiciones Peruanas, Ricardo Palma, (Ediciones 1968); Pinterest;

Autor: Šárka Bayerová

Reklama

Další články z i60.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Barokní reportér aneb Svatý s koštětem

Zákulisí nejdivnější cesty prezidenta Pavla. Výprava na summit NATO byla místy bizár

Sinner obhájil wimbledonský triumf. Zverev mu sebral jen jeden set

Mentální síla i drsné dětství. Příběh Noskové je pohádka, ale buďme opatrní, míní Lojda

Video: Patriot ukázal, proč ho Rusové nenávidí. Nad Kyjevem rozmetal dva Iskandery najednou

Rudolf Hrušínský promluvil o rakovině. Přiznal hned tři nemoci