7 min

Formule 1 a Československo

Sdílet

Dennívýzva

Spojení formule 1 a Československa bylo hmatatelnější, než se může na první pohled zdát. Zásluhu na tom neměl nikdo jiný než příznivci královny motorsportu. Jaké ale byly jejich šance na zisk pravdivých a aktuálních informací?

Zdroj: SvětFormule.cz

Motorsport měl v Československu dlouholetou tradici. První Velká cena Masarykova okruhu se zde konala již 28. září 1930. Trať měřila 29,1 kilometru a vedla přes obce Ostrovačice, Bosonohy, Nový Lískovec, Pisárky, Kohoutovice a Žebětín. Startovali tu mimo jiné i závodníci Louis Chiron, Hans Stuck, Bernd Rosemeyer či Rudolf Caracciola, kteří zde ve svých vozech dokázali zvítězit. Po druhé světové válce se na pozměněném okruhu začalo závodit v roce 1949 a následující rok k závodům automobilů přibyly motocykly.

Kromě závodů motocyklů se v Československu konala řada dalších motoristických soutěžních akcí jako terénní závody, plochá dráha, rallye, automobilového poháry a různá mistrovství Evropy a světa v rozličných kategoriích. Proto není divu, že se v Československu našla řada fanoušků formule 1. Až do roku 1986 se ve východním bloku nekonala žádná velká cena F1 a návštěva některé GP na západě byla obtížnou záležitostí. Přesto mohli místní nadšenci sledovat některé ze závodů v televizi a získávat informace z motoristických časopisů. Příznivci F1 v řadách dětí si mohli prohlížet obrázky vozů s popisky v dětských časopisech Ohníček a ABC.

Od roku 1949 vycházel v Československu časopis Svět motorů, k němuž jako příloha přibyl čtvrtletník Motoristická současnost, vycházející od března 1955. Kromě článků kritizujících kapitalistickou výrobu osobních automobilů či pobídky ke vstupu do Svazarmu, obsahoval časopis také články o závodní technice. Texty pojednávající o závodních automobilech, ale i osobních vozech či vojenské technice, se sestávaly ze spousty popisů konstrukcí vozů, technologických informací, nákresů a plánků s popisky. Díky textu složitějšímu na porozumění byl časopis vhodný pro lidi, kteří mají o dané téma zájem a rozumí mu. Nechyběly také články o ekonomických, bezpečnostních či společenských hlediscích motorismu.

Motoristická současnost vycházela v této podobě do roku 1957, kdy se její vydávání ukončilo a obnovilo znovu až v roce 1969 v jiném formátu. Časopis začal nejdříve vycházet jako dvouměsíčník a doplňoval informace, jež se nevešly do Světa motorů, jehož redakce měla na starost obě dvě periodika. Na počátku sedmdesátých let začal časopis vycházet pod názvem Motor, osamostatnil se a od roku 1975 začal vycházet již jako měsíčník. Poté ještě následovalo spojení se s časopisem Za volantem. Oproti třem prvním ročníkům se zvětšil počet článků a čtenář si musel zaplatit místo čtyř korun pět. Ačkoliv byl Motor velmi oblíbený, vycházel v nákladu až 120 tisíc výtisků, v roce 1991 se po třech číslech jeho vydávání zastavilo.

Formule 1 se týkala řada článků. Jejich častým tématem byly výrazné osobnosti mezi závodníky. Jezdce představovaly rubriky Abeceda automobilových závodníků či Galerie pilotů F1, jež obsahovala v bodech stručně vylíčené úspěchy daného závodníka, počet odjetých velkých cen, výčet nižších sérií, jichž se zúčastnil. V každém čísle Galerie pilotů F1 líčila kariéru dvou závodníků.

Dalším tématem byly aktuálně odjeté velké ceny. Často je uváděly tendenční nadpisy typu Peklo na Monze, Přes protesty veřejnosti, Ruleta v dešti. Nutno ovšem dodat, že informace o dění ve velké ceně obsahovaly přesná data.

Kromě závodníků a závodů se občas objevily články o ostatních lidech z prostředí formule 1, jako jsou šéfové týmů Frank Williams, Ken Tyrrell či Colin Chapman. Při různých výročích přinášel časopis informace o bývalých závodnících. Probírala se technika monopostů F1, například jaké vozy startovaly danou sezonu na velkých cenách F1. Informovalo se také o natáčení filmů a nových knihách s tématikou formule 1.

K Motoristické současnosti vycházely přílohy – ročenky Grand Prix sport; Piloti F1; Auto, moto, sport a v roce 1974 mimořádná příloha Muži, motory, maratóny. Jestliže se na titulní stranu Motoristické současnosti tu a tam dostala tematika formule 1, tak přílohy neměly téměř jinou titulní stranu, než právě s motivem F1, ať už se jednalo o monoposty či závodníky.

Ročenka obsahovala spoustu dalších témat a informací jako kalendář závodů, a to nejen F1, ale i F2, rallye, CanAm, GT a podobně, dále pravidla a chystané novinky, představení vozů, týmů a zákulisí pro danou sezonu. Lehce skrytě se stále opakovalo téma smrti. Je pravda, že úmrtí ve formuli 1 nebylo ničím výjimečným, ale probíralo se i tehdy, když s motivem článku nemělo nic společného. Například Muž, který hledal nejkrásnější hudbu světa… z roku 1972 je o Phillu Hillovi, ale místo toho, aby se celou dobu mluvilo o jeho osobě nebo úspěších, část textu zabírá úmrtí Wolfganfa von Tripse. Tento německý závodník zemřel při Velké ceně Itálie 1961, tedy 11 let před vydáním ročenky.

To samé platí o článku Jezdím tak nerad, jež je o Jackie Stewartovi, ale část textu odkazuje na smrt Pedra Rodrigueze. Článek Stavte palivové nádrže jako bomby je celý založený na úmrtí závodníků uhořením. Doslova se v něm píše „tento sport se začíná měnit v jatka“ a snaží se najít odpověď na otázku, jak tuto nebezpečnou součást motorsportu změnit.

Časté odkazy na úmrtí ve formuli 1 jsou skrytým bojem proti královně motorsportu. Snaží se ukázat, o jak nebezpečný sport jde. To samé je vidět na dokumentárním filmu, jenž běžel v československých kinech okolo roku 1980 s názvem Pole position a celý obsah tvořila jakási sestříhaná kompilace nejrůznějších tragických nehod typu té, jež stála život Rogera Williamsona. Účelem těchto záběrů bylo odradit od sledování F1.

Nehody, které změnily svět F1: Roger Williamson

Nyní ale zpět k časopisům. Ačkoliv Motor (Motoristická současnost) obsahoval řadu informací k F1, i v týdeníku Svět motorů šly najít různé zprávy s tematikou F1, ačkoliv ani zdaleka v množství jako v Motoru. Většinou se jednalo o reportáže z odjetých velkých cen. Reportáž vždy stručně vylíčila dění daného závodu a přinesla jeho konečné výsledky a průběžný bodový stav šampionátu. V ostatních článcích, kterých bylo poskrovnu, se většinou řešily aktuality a pokud se neřešily aktuality ani právě odjeté velké ceny, častým tématem byli závodníci, a to ať už všeobecné články či rozhovory nebo popisy kariéry jednotlivých závodníků. Tu a tam se řešila závodní technika a tratě.

V první polovině sedmdesátých let byl jak v Motoru, tak Světě motorů velice populární Jackie Stewart. Nejspíše to souvisí s tím, že se snažil o zlepšení bezpečnosti formule 1, což se vzhledem k upozorňování na smrt a nebezpečí, dalo vyzdvihnout. V Motoru se o něm hovořilo jako o apoštolovi bezpečnosti, a když v roce 1973 ukončil svou závodní kariéru, Svět motorů v následujícím roce přinesl sérii článků na pokračování o jeho kariéře a životě, celkem ve 12 číslech na dvojstraně, s řadou fotografií. I po konci Stewartovy závodní kariéry se objevoval ve článcích obou časopisů.

Pokud se v neděli jela velká cena, v Rudém právu se v pondělí o ní často objevila zpráva, buď v podobě stručného textu či, anebo pokud měl závod velmi divoký průběh, ve formě krátké reportáže. To je i příklad výše zmíněné Velké ceny Itálie 1978 (článek Peklo na Monze). Reportáž obsahovala vylíčení závodu, konečné výsledky a průběžný stav šampionátu. V důsledku havárie v italské GP zemřel Peterson, o čemž Rudé právo informovalo hned druhý den a uvedlo příčinu smrti.

Ačkoliv se vždy jednalo celkem o stručné texty, obsahovaly nejdůležitější informace, jako třeba reportáž o Velké ceně Japonska 1989, při níž došlo ke kolizi mezi Ayrtonem Sennou a Alainem Prostem bojujícími o mistrovský titul. Senna se po diskvalifikaci odvolal, o čemž Rudé právo informovalo, stejně tak o odložení rozhodnutí zvláštní komise FIA a konečném výsledku jejích jednání.

O trochu detailnější popis obsahovala reportáž o první Velké ceně Maďarska v roce 1986. Opět se ale jednalo o vylíčení závodu, konkrétně, kdo v průběhu GP promluvil do bojů o první místo. Dále reportáž obsahovala výsledky závodu, průběžné hodnocení v Poháru konstruktérů i Mistrovství světa jezdců. V neposlední řadě reportáž informovala o tom, že pohár vítězi předával předseda vlády Maďarské lidové republiky György Lázár, což byla výjimka, protože se většinou jméno toho, kdo předával pohár vítězi, neuvádělo. Zde tato informace nesměla chybět, jelikož se jednalo o soudruha z Maďarska.

Kromě motoristických časopisů mohli příznivci formule 1 sledovat to nejdůležitější – televizní přenosy z velkých cen. Od poloviny sedmdesátých let 20. století a po celá osmdesátá léta 20. století běželo v televizním přenosu zhruba 90 % všech velkých cen, ovšem téměř výhradně ze záznamu. Přenosy komentoval Lubomír Pecháček, jehož prvním okomentovaným závodem byla Velká cena Monaka 1973, když francouzská televize poskytla přenos pro ČSR zadarmo. Pecháček byl vždy ve studiu v Praze a komentoval hodně dle vzoru německé zvukové stopy. Osobně se zúčastnil až Velké ceny Maďarska 1986 jakožto prvního závodu formule 1 za železnou oponou.

O popularitě F1 a jejích závodníků v Československu vypovídá ještě další fakt. Jedna šestina dopisů, jež přicházela Laudovi od jeho příznivců, měla své odesílatele právě v Československu. Také Clay Regazzoni tvrdil, že tu má mnohem více fanoušků než ve svém rodném Švýcarsku.

Reklama

Další články z SvětFormule.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů SvětFormule.cz

Web přináší aktuální informace, analýzy a komentáře z prostředí Formule 1, doplněné o novinky z dalších motoristických disciplín. Čtenáři zde najdou zprávy z paddocku, přehled výsledků, rozhovory s jezdci i pohledy do zákulisí týmů a závodní techniky. Články kombinují aktuální dění s...

Formule 1 a Československo

Kontroverze, které změnily pohled na Jiřinu Bohdalovou: Soud našel v archivu StB zásadní chybu

Tyhle návyky jsou důkazem vyšší inteligence: Pokud se takto chováte, patříte podle vědců k nejchytřejším lidem

Princ William vede za zády Kate dvojí život: „Vždycky mě to naplňuje hrůzou,“ stěžuje si princezna

Moderátor Pavel Dumbrovský měl vážnou nehodu. Několik měsíců nebude chodit

Blaženu ze Slunce, seno vozil do školy Chrysler. Spolužáci se jí smáli, raději pak jezdila autobusem