Myslím si, že to jsou důležité otázky, které je třeba si průběžně klást. Čtu, slyším, vidím v televizi či na internetu různé úvahy o štěstí. Často kolem sebe, i u mladých lidí, slyším, že nejsou se svým životem spokojeni.
Člověk by se neměl honit za štěstím, ale spíše hledat to, co dává životu smysl. Místo naříkání by si měli položit otázku: „Čeho chci dosáhnout, abych byl spokojený a co proto udělám?“
Podle mých zkušeností, které jsem nabyl věkem, si myslím, že nepotřebuji na to žádné složité výzkumy. Když je člověk spokojený, je většinou i šťastný a nemusí do smrti čekat, až štěstí na něj sedne. Je to podobné jako se zdravím, i své štěstí má většinově každý ve svých rukou. Co nás brzdí ve spokojenosti? Nekoukat kolem sebe, ale na sebe. Nezávidět, netřást se zlobou, když na něco, jako někdo jiný, nedosáhneme. Samozřejmě, že každý nemá stejné startovací podmínky nebo možnosti, ale když má člověk cíl, trpělivost, nechybí mu píle a hlavně chce, tak dokáže neuvěřitelné věci, aby byl sám se sebou spokojen.
Někdy je třeba být k sobě i kritický a přijmout svou odpovědnost za své skutky. Mnohdy říkají lidé nespokojení ve vztazích: „Měla jsem smůlu na muže. Měl jsem pech na ženy.“ To, že jsou dvakrát i vícekrát rozvedení přece není jejich chyba. Za to může pouze partner. Jedná se o přiznání viny „smůle“ nebo „osudu“, kterým si chrání své ego před pocitem selháním. Teď mluvím za muže. Chlapi, nevybírejte si pouze ženy podle atraktivity, ale i podle jejich vlastností, a zda se k vám hodí. Musíte se ženě líbit a a ona si vás stále vážit, potom je velká pravděpodobnost, že vás bude milovat i v důchodu. Samozřejmě budete potom většinou spokojeni.
Slýchávám pohádky, kdy se lidé v mém věku vymlouvají, že nemohli studovat. Nevyrůstali jsme již v padesátých letech. Já se na základní škole flákal, proto jsem se musel jít učit. Měl jsem v patnácti letech vizi, že si jednou vysokou školou vystuduji. Nakonec to byly dvě. Zpoždění byla má chyba, nikoho jiného! Když se ohlédnu zpět, jsem spokojený, i přes své nezdary nebo co se mi nepovedlo. Dnes, v začínajícím stáří, mám plno neduhů. Kdo je ale v mém věku nemá? Beru to. Patří to k životu, ale nejsem líný a ještě žiji kvalitním životem. Vím, že přijdou horší časy. Pozoruji to u své maminky, která má požehnaný věk. Počítám s tím a připravuji se na to.
Celý život, když jsem něco zpackal nebo mě potkalo něco nepříjemného, si pokládám otázku. „Stalo se to pouze tobě?“ Samozřejmě nikoliv. Tak proč bych se měl stresovat. Mohu se pouze z toho poučit. Přeji každému, aby byl spokojený se svým životem.