8 min

O štěstí a bílém pírku

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Že bude výjimečně špatné počasí, bylo téměř jisté. Záběrů sněhové kalamity bylo již několik dní plné televizní zpravodajství a meteorologové i dnes hrozili sněhovými jazyky, závějemi a větrem o síle orkánu. Ale kdo by se tím vážně vzrušoval? Špatné věci se stejně vždycky dějí jen v televizi.

O štěstí a bílém pírku

Zdroj: i60.cz

FOTO: Vygenerováno pomocí AI Copilot

O štěstí a bílém pírku

12. 11. 2025

Proto jsem ani na chvilku o zrušení své cesty neuvažovala a maminčin starostlivý pohled vykompenzovala unuděným odfrknutím a pohoršeným protočením očí. Tátův komentář: „Na dálnici u Humpolce se srazilo jedenáct aut. Máš ty vůbec řetězy?“ jsem podrobila podrážděné kritice.

„Otče, jedu do Prahy, ne na Aljašku,“ snažím se uklidnit spíš sebe než kohokoliv jiného.

Byl poslední lednový čtvrtek, pár minut před půlnocí a opravdu, opravdu hustě sněžilo. V pražských ulicích ve větru vířící vločky vypadaly nostalgicky, kontrastovaly s tmavými fasádami historických domů, třpytily se ve světelných kuželech pouličních lamp a příjemně tlumily zvuky pouličního ruchu. Že něco není úplně v pořádku mi došlo až při výjezdu na dálnici. Za pár minut sníh vytvořil na vozovce souvislou vrstvu a začal se nepříjemně lepit na pneumatiky. No co? Snižuji o něco rychlost, zesiluji rádio a zavěsím se na červená koncová světla kamionu přede mnou. To půjde, říkám si, na pár minutách navíc přece nezáleží. Cítím se naprosto skvěle. V hlavě si přehrávám okamžiky právě prožitého večera a užívám si té směsice štěstí, radosti a pochopení, které jsem plná.

Míjím odbočku na Rudnou, můj vodící kamion si dovolil odbočit a já si s nelibostí zvykám na tmu před sebou. Po pár minutách cítím náraz větru z pravého boku, s úlekem svírám pevně volant a sundávám nohu z plynu. Na tachometru není ani padesátka, ale mě to stále připadá jako závratná rychlost. Vždyť nevidím vůbec nic, uvědomuji si. Divoce vířící vločky se začínají spojovat k sobě a téměř zalepují čelní sklo. Stěrače už dávno jedou na plný výkon, přesto jejich snaha vychází téměř vniveč. Zkouším na chvíli rozsvítit dálková světla. Hloupý nápad, jen jsem ostře nasvítila bílou stěnu před sebou. Nerozeznávám krajnice, dělící čáry a po chvíli již ani svodidla. Řítím se vpřed bílým vířícím korytem a dochází mi, že tohle opravdu není žádná legrace. S praskáním přestává hrát rádio. Toužím zahlédnout zase červená světla před sebou a vyhlížím ve zpětném zrcátku alespoň nějakou spřízněnou motoristickou duši. Nikde nikdo, dokonce ani v protisměru nevidím žádný náznak provozu. Přepadá mě pocit osamění a strachu. Zmocnila se mě panika. Na chvíli ztrácím pojem o prostoru kolem a zdá se mi, že stoupám nahoru, do prudkého kopce. Tak tohle nezvládneš, ty huso, to je konec, napadlo mě poprvé. Co budu dělat, neměla bych raději zůstat stát? Blbost, odpovídám si. První náklaďák jedoucí kolem by mě sestřelil. Nesmím zastavit, ze závějí už bych nevyjela a za chvíli by mě sníh zasypal. Jedu tedy dál. Vůbec nevím, v jakém pruhu právě jsem, jen se snažím držet volant rovně a neměnit prudce směr. Tlakem mi začínají zaléhat uši, a to ticho kolem mě nepříjemně ohlušuje.

Tak tady dneska umřu, napadá mě vzápětí. Jestlipak budu mít také malý pomníček u příkopu. Na dušičky mi tam bude svítit světélko a řidiči jedoucí kolem si budou vyprávět o dalším bláznovi, který nejspíš nepřizpůsobil rychlost stavu vozovky. A vůbec. Neměl by se mi už začít odvíjet film mého života před očima? Nějaká zkrácená verze by stačila, stejně nebude dost času. Ne že bych byla zase tak stará a zkušená, ale nějaké scény by mohl pan režisér klidně vystříhat. A co když mě ten náraz vyhodí ven a vůbec nikdy mě nenajdou. Zaklíním se do nějaké díry, zapadám tam sněhem a dopadnu jako ten pračlověk, co ho našli zamrzlého v alpském ledovci. Budu mít stejně vyceněné zuby a rozcuchané zbytky vlasů na hlavě. Budou zkoumat mou DNA a obsah mého žaludku. Vědecké grémium se pak bude snažit rozumně vysvětlit, jak si příslušník Homo sapiens může dát jako své poslední jídlo grilovanou klobásu z Václavského náměstí.

Mám zvláštní úzkostný pocit. Jak je možné se pár desítek kilometrů od hlavního města cítit takhle opuštěný a ztracený? Nevnímám vůbec žádné známky civilizace kolem, široko daleko jen já a moje zatím statečně svítící a topící auto. Vzpomněla jsem si na tajemné příběhy lidí, které v podobné bouři vtáhl jakýsi časoprostorový vír a oni se ocitli na vzdáleném místě a v úplně jiné době. V mém případě by asi připadala v úmyslu jen Tunguzka konce 19. století.

Brr! Raději tu myšlenku dusím už v zárodku a přemýšlím, jestli bych neměla zavolat domů, že přijedu dnes o trošku později. Představuji si, jak maminka sedí u stolu, a se starými brýlemi slepovanými izolepou na nose, plete svou další, asi už devatenáctou, ponožku. Ne ne, nemá smysl ji plašit. Budu to muset zvládnout sama. Snažím se dýchat zhluboka, zvykám si na styl téhle podivné jízdy-nejízdy.

Stále nevím, kde přesně jsem, měla bych už dávat pozor, abych neminula ten správný sjezd na Plzeň. Jsem unavená, tahle cesta trvá už příliš dlouho. Hlavně neusnout. Vzpomněla jsem si na svou oblíbenou písničku Vaška Neckáře.

"Každej z nás a taky já
máme svýho anděla, co se dívá…
Tak všichni věří, že nad náma jsou
od všeho zlého nás ochraňujou…“

No jo, říká se to, že každý máme svého anděla strážného. Doufám, že ten mně přidělený si právě nevybírá náhradní volno a že snáší tu drsnou romantiku tam venku lépe než já. Možná nadává, že má se mnou teď tolik práce a možná mi po dnešku už nebude mít rád a nechá se převelet k někomu rozumnějšímu. V duchu se mu omlouvám a představuji si ho jako energického zodpovědného chlapa s delšími tmavými vlasy, naštvaným výrazem ve tváři a milýma nugátovýma očima.

Pohledem zavadím o ptačí pírka na palubní desce. Kdykoliv nějaké zajímavé najdu, zapíchnu si ho k ostatním. Už takhle jezdím dlouho, sbírka zatím přežila všechny pokusy o generální úklid interiéru, dopravně bezpečnostní akce i servisní prohlídky.

Zdá se mi, že už sněžení není tak husté, občas vichr dokonce profoukne navátou vrstvu na vozovce a je vidět svítící dělící čára. Po pár minutách už sněží jen symbolicky a dá se jet i o něco rychleji. Konečná úleva se dostavuje po pár kilometrech. Podjíždím nový informační portál u Ejpovic. Svítící výstraha – Řidiči, jeďte opatrně, místy se mohou vyskytovat sněhové přeháňky – na mě působí jako dokonalý emoční ventil. Začínám se hurónsky smát a plácám se pobaveně do kolen. Dokázala jsem to! Okamžitě mě zaplavuje vítězný a hrdý pocit.

Domů jsem dorazila už v klidu. Na otcův dotaz: "Tak jaká byla cesta? Také v Praze sněžilo?" odpovídám raději neutrálním: "V pohodě, jako vždycky."

Vyčerpáním padám do postele a celou noc mi před očima víří sněhové vločky.

Ráno jsem si trochu přispala, probouzím se polámaná ale přesto s radostí, že dneska už nikam daleko jet nemusím. Nechvátám. Parkuji o dva bloky dál a docela ráda se po ránu projdu. V noci zase sněžilo, auto je zasypané čerstvou vrstvou prašanu. V klidu vyndávám škrabku na led a smetáček a začínám pomalu čistit přední okno. Je mi fajn a už od procitnutí mi nejde z hlavy refrén oblíbené andělské balady.

To, když se s náma má něco stát,
o štěstí lásku začnem se bát.
Tak všichni věří, že nad náma jsou,
od všeho zlého nás ochraňujou.

Po chvíli u mě zastavuje auto. Líně se ohlížím. Z prorezlé bílé dodávky hbitě vyskakuje sympatický chlápek s černými vlasy sčesanými do culíku.

"Budete odjíždět? Potřeboval bych tady zaparkovat, všude kolem je už plno," povídá a dívá se mi zpříma do očí. Nugátové oči, stíhám si povšimnout.

"Určitě. Jenom, co to vykopu ze sněhu," odpovídám rádoby vtipně a pohodím košťátkem směrem k autu.

"Když vám pomůžu, bude to lepší?" ani nečeká na můj souhlas a vrací se ke svému autu s modrým nápisem Pohotovostní služba na boku. V každé ruce drží jednu škrabku a jako střihoruký Edward začíná rychle odhrnovat sníh z přední kapoty.

"To je nadělení, co?" pokračuje s načatou konverzací. Neodpovídám. Srdce mám až v krku.

"Copak?" reaguje po chvíli na moje odmlčení.

"Víte, včera jsem projela takovou sněhovou bouří. Musím na to pořád myslet," svěřuji se mu, ani nevím proč.

"Ale zvládla jste to, jak koukám," zubí se na mě a doprovází svou odpověď omluvným pohozením hlavou.

"No jo. Snad. Ale strašně jsem se bála. Byla jsem tam úplně sama," vysvětluji provinile a s povzdechem přestávám ometat sníh.

"Tak to není. Nikdy nejste sama. Ani v té včerejší vánici u Berouna ne. To jen vám to tak připadalo," odpovídá rázně a několika energickými tahy dokončuje odklízecí práce.

Překvapeně na něj zírám a nezmůžu se na odpověď. O dálnici, natož o Berounu, nebyla přece ani zmínka.

Zadíval se na mě významně, pokynul trochu káravě hlavou, vhodil svoje nářadí do auta a s podezřelým rachotem zabouchl boční dveře dodávky.

Nastartovala jsem a začala couvat, abych mu uvolnila slíbené parkovací místo. Pozoruji ho ve zpětném zrcátku. Stojí přímo za autem a ukazuje mi. Bezpečně jsem se na první pokus dostala ze sevření vedle stojících aut.

Stahuji ještě okénko, abych se rozloučila. Pomalu došel až ke mně, opřel se rukama o střechu a sehnul se. Koukám mu teď přímo do očí a bojím se cokoliv říct.

"Víte, co je důležité?" povídá a nečeká na mou odpověď.

"Důležité je věřit. V cokoliv. Třeba v ta vaše pírka." Spiklenecky mrknul jedním okem a pobaveně se uchechtl mým široce vykuleným očím.

"Díky, díky moc za všechno," vysoukám ze sebe po chvíli sotva slyšitelně.

"Tak se mějte. A jezděte opatrně," loučí se se mnou a plácnutím do kapoty mi dává pokyn k odjezdu. Přitakáním hlavou slibuji a pomalu odjíždím. Ustoupil o krok a dívá se za mnou s rukama v bok.

"Hlavně opatrně. Jeden nemůže být všude," dodává vážně ale jeho hlas už zaniká ve zvuku motoru.

Až za rohem jsem si všimla, že se mi na palubní desce zachytilo malé pírko. Docela malé, rozcuchané, trochu stočené do klubíčka ale zářivě sněhově bílé.

Autor: Miroslava Schusterová

Reklama

Další články z i60.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

O štěstí a bílém pírku

Dovolená, na kterou nezapomenou. Svěřili mu psy i klíče od bytu, po návratu našli doma cizí ženy

Kvalitní hráč, ale jako člověka ho neuznávám, pálí kouč. Český talent popudil výlevem

Vědci konečně našli kompas poštovních holubů. Ukrýval se v místě, kde ho nikdo nečekal

„Tyto automobilky nás oškubaly.“ Čínských aut bez náhradních dílů v Rusku přibývá

Chtěli zemřít, ale sebevražda byla hřích. Tak vraždili kvůli vlastní popravě - nejtemnější trend v historii, který opravdu existoval