Odmítání kompromisu vede k neřešitelným konfliktům

Sdílet

Dennívýzva

Zdroj: Proboha!

Nejednota je přirozenou součástí společnosti i církve, ale naše neschopnost vyjednávat a hledat kompromisy může vést k hlubokým rozkolům a zbytečné nenávisti. Místo dialogu často volíme moralizování, výsměch a vyhrocené postoje, které nám brání v porozumění druhým. Jak se naučit lépe naslouchat a vyjednávat? A proč je přístup k diskuzi klíčový nejen v politice, ale i v osobních vztazích?

Rádi setrváváme v představách o míru, shodě, spolupráci. Každý z režimů to tak měl, a půjdeme-li zpět, tak i církev žila v představě, že se musíme dohodnout, a pak to teprve bude to správné. Davidova žalmová píseň (133. Žalm) staví jasný ideál:

„Jak je to vzácné a jak příjemné, když bratři žijí spolu v jednotě! Jak vzácný olej na hlavě, stékající po bradě – po bradě Áronově tekoucí, po jeho rouchu až po cíp.“

Svornost, jednomyslnost však samotnému Davidovi i jeho potomkům zůstala ideálem. Připusťme si to. Neměl ji ani Pán Ježíš ve svém nejužším týmu. V prvních dnech církve platilo: „Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné.“ (Skutky sv. Apoštolů 4,32) Nepřetrvalo to ale ani pár chvil a byly tu rozdíly. A položme si otázku: Byla to chyba? Anebo je to prostě tak.

Polarizováni do názorových proudů se potácíme unaveně v obecním, státním životě i v církevním společenství. Nejednota nás vysiluje i pro to sveřepé patření k ideálu. Pronásleduje nás pocit, že je něco špatně, když nevidíme svět stejně, když nám nechutná stejné pivo či naopak víno. Rozpad civilizace nastává, když nechodíme do stejného kostela a nemluvíme o znovuzrození stejně.

Statečně spoléháme na větší počty voličů a sympatizantů nebo na silnější koalici spravedlivých. Samozřejmě, že spolu s tím si ošklivíme opozici, a jakékoliv jednání s opozičním názorovým proudem považujeme za selhání. Názorové rozdíly se potápí v morálních odsudcích. Za důležité se vidí nechat propast co nejhlubší a bezbřehou. Lidé, kteří nakonec rozhodují, musí mít potřebnou míru znechucení a hněvu. Jejich denní demokracie je nechuť vůči jiným a vědomí naprosté správnosti na své straně. A žádné kompromisy. A tohle napětí je třeba držet a případně prohlubovat.

Říkáme: S tímhle se přece nemluví! Jak to, že spolu obědvali? A vyfotili se? Navštívil jej doma? To už taky zradil? Copak to nevidí? Přece je to lhář, zloděj, korupčník, tak co s ním?! A ještě než se dá něco vysvětlit, přijde odsouzení od domácích na rodinném gauči. Rozdělená rodina. Vlastně se na žádné vysvětlování ani nečeká. Je třeba získat oponenty na svou stranu a ve jménu spravedlnosti je nakazit svou nenávistí. Tvrdí se, že je to odpor vůči zlému, ale když to chvilku pozorujete, je to obyčejná stará nenávist vůči jednotlivcům, proti jiným. Páchne to střelným prachem a kolomazí od tanků či děl.

Vůbec přece není špatné, že každý z nás myslíme jinak. Že zastáváme odlišná stanoviska. Zlé je, když nejsme schopni vyjednávat, když se vyprovázíme s nenávistí a nechutí, kterou zdědí naše děti. Češi se ještě pyšní tím, že si ze všeho umí dělat legraci. V tom dloubání pod žebra druhých je prý pokrok. Není. Je to bavičství na úkor jiných s pachutí výsměchu. Tohle nás nikdy nikam neposunulo. Pokud si nedloubeme vtipně pod svá vlastní žebra, není to ani vtipné a ani rozumné. Češi si své žabomyší spory statečně rozmazávají v médiích jako psí lejna na chodníku, aby se pak na konec obřadně smiřovali, přičemž smrad zůstane. A církev v tom není ani trochu jiná než její okolí.

Technokracie není řešení, demokracie potřebuje odvážné osobnosti

A jak tedy jinak? Kdo si myslí věci jinak než jeho oponent, měl by shánět všechny argumenty, které jsou jiné než jeho a zpochybňují jeho vlastní mínění, aby se pokusil skutečnosti vidět očima druhých, především oponentů. Takový člověk vynaloží energii na naslouchání, proto se rád setkává se všemi, včetně protivníků. Poslouchá i očima, protože kdo se dívá, ten často pochopí detaily, a dívá se i ušima, protože ne všechno důležité je vidět. Takový vyjednavač nezesměšňuje druhého, protože to nikam nevede. Oceňuje to, co se ocenit dá. A čím více je tohle jeho setkávání s oponentem veřejné, tím lépe. Ať to všichni vidí.

A pak vyjednává. Hledá kompromisy. Ano, kompromisy. V nich vyvstane, že ví, co chce, a zároveň ví, že ne všechno prosadí. Takže umí ustoupit, aby se příště pokusil získat víc.

Jeden příklad na konec: Miliardář má vždy kamarády. Jeden z nich, obchodník, obchoduje nejlépe s cizími penězi, tak začal skupovat podíly v projektu na výrobu vrtulí. Někteří prodali a někteří ne. A když už se ten skoupený podíl blížil nadpolovičnímu vlastnictví, sehnali si ti zbylí jiného milionáře, o němž není jasno, zda to není zase jen obchodník, aby je vykoupil a dohodli s ním nějakou formu záchrany. Jenže v tu chvíli se začal zajímat o věc miliardář, který dosud objížděl svět se svou nemocnou dcerou a sháněl jí po kontinentech vzácnou léčbu. Práci nechal na druhých. Vrtule mu byly ukradené do té chvíle, než se dozvěděl, že se dostal do víru pomluv a nemluví se o něm hezky. Vrátil se domů. Kamaráda hned odstavil a začal jednat osobně. Zbylým vlastníkům slíbil, že nikdy nepřesáhne nadpoloviční většinu podílů, ale naopak nalije do podnikání nové peníze a bude mu ctí podpořit výrobu. Rozhodovat budou oni.

Až doteď to je jako příběh z filmu Pretty Woman o výrobě lodí. Jenže tady v tom příběhu se nechce nechat upozadit milionář, možná jen obchodník. Každého by napadlo podle toho, jak mluví, že to není moc velký charakter. Vlastníci jsou však jako slepí. Je jim hůř, než když byli sami a chudí. Neumí vyjednávat, protože se utápí v emocích. Miliardáři pokaždé vpálí do obličeje, že je zloděj, a nemají sílu ke kompromisu. Chybí jim taktika. Zprostředkovatelé a poradci rezignují. Lehce jsem to upravil, ale příběh je až příliš skutečný, že mohu jen s modlitbou čekat, jak to dopadne. Zdaleka totiž už nejde jen o vrtule…

Reklama

Další články z Proboha!

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Odmítání kompromisu vede k neřešitelným konfliktům

„Ukončete válku.“ Macinka popsal setkání s ruskou velvyslankyní, volil i ostrá slova

Situace v Karviné je neúnosná. Hráči hrozí výpovědí, chtějí z klubu utéct

Trénink soupeře sledovali tajně a přišli o boj o Premier League. Southampton ukázal cenu moderní špionáže

Dvojnásobný držitel Thálie šokoval. Přiznal závislost na kokainu a exekuce

To je přece absurdní, křičela komentátorka. Pražská show Sáry Bejlek obletěla svět