PROPAMÁTKY začínaly jako snaha propojit lidi, kteří zachraňují historické stavby, bez ohledu na to, zda jde o kostel či opuštěný venkovský dům. Dnes kolem nich funguje informační portál, časopis, konference, soutěž veřejných sbírek i sociální podnik zaměstnávající lidi se zdravotním znevýhodněním. Se zakladatelem projektu Alešem Kozákem jsme mluvili o tom, proč dobrá obnova začíná poznáním stavby, co nám památky v době rychlosti připomínají a jak má vypadat dobrá veřejná sbírka.
Když máte někomu během jedné minuty vysvětlit, co jsou PROPAMÁTKY, co řeknete? Především je to tým lidí, kterým nejsou lhostejné památky, historie a hodnoty minulosti. Ten tým se prostřednictvím různých projektů snaží inspirovat a ukazovat, že pečovat o kulturní dědictví má smysl. A kolem té práce se postupně vytvořila komunita lidí, kteří památky vlastní, spravují, opravují, podporují nebo se o ně prostě zajímají.
S touto komunitou jsme v kontaktu, poskytujeme jí informace, propojujeme lidi, pomáháme a inspirujeme. Naší hlavní cílovou skupinou jsou vlastníci a správci památek. Nejsme destinační agentura a nechceme primárně říkat, kam má člověk vyrazit na výlet. Pomáháme těm, kteří stojí u záchrany konkrétní památky.
Zdroj: Marek Podhora Ukazujeme příběhy, které se podařily, protože právě příklady dobré praxe mohou dodat odvahu dalším lidem. Často se stává, že člověk, který se pustí do záchrany památky, je na začátku sám. Někdy mu okolí nerozumí a může ho považovat za blázna. Když takového člověka pozveme na akci, připravíme s ním rozhovor nebo o něm dáme vědět na sociálních sítích, dává mu to určitou podporu. Vidí, že jeho úsilí má hodnotu. A zároveň to může inspirovat další vlastníky nebo správce, kteří třeba právě stojí před podobným rozhodnutím. Pokud mám tedy odpovědět na Vaši otázku jednou větou: Pomáháme a inspirujeme při záchraně památek napříč Českem.
Vy osobně jste se k památkám dostal jak? Byl to zájem o architekturu, historii, veřejný prostor, nebo spíš pocit, že v tomhle oboru něco chybí? Zájem o architekturu tam byl od začátku. Dokonce jsem ji chtěl studovat, ale nakonec se vydal trochu jinou cestou. Vystudoval jsem Vysokou školu ekonomickou, obor veřejná správa a regionální rozvoj. I to s památkami souvisí, vždycky mě zajímaly regiony, města, krajina a prostředí, ve kterém lidé žijí. Já sám jsem hrdý Jihočech. Po vysoké škole jsem několik let pracoval v Praze jako grantový specialista na odboru kultury a památkové péče. Měl jsem na starosti granty a dotace na památky. Byla to práce, která hezky doplňovala můj zájem o architekturu a propojovala svět financí se světem kulturního dědictví, starých domů a všeho kolem nich.
Dostal jsem se na různá místa a potkal mnoho zajímavých lidí. Byli mezi nimi zástupci církví, představení pražských klášterů, majitelé činžovních domů, usedlostí i dalších historických objektů kolem Prahy. Bylo to velmi pestré a bavilo mě to. Zároveň jsem ale cítil, že se chci vrátit do jižních Čech a nechci být celý život úředníkem. Když jsem přemýšlel, co dál, napadlo mě založit organizaci, která bude pomáhat, vzdělávat a propojovat lidi napříč obory. Už na úřadě jsem se sám snažil vzdělávat, jezdil jsem na různé konference, navštěvoval kurzy. Často byly ale zaměřené jen na úzké skupiny – například na restaurátory, městské úředníky, architekty nebo zástupce samosprávy. Chyběla mi platforma, která by šla napříč obory a zároveň bez ohledu na vlastnictví památky. Není to přece o tom, jestli jde o památku světskou, církevní, technickou, malou, nebo naopak velkou. Všechny představují hodnotu minulosti.
Kdo se na vás typicky obrací? Jednoduše řečeno všichni, které téma záchrany památek zajímá. Kromě vlastníků a investorů také architekti, restaurátoři, úředníci, ale třeba i studenti. U vlastníků je rozhodující vůle chtít vědět víc, zorientovat se, inspirovat se nebo se propojit s někým, kdo už má zkušenost. Máme rozsáhlý archiv článků a zpravodajství. Fungujeme více než osmnáct let, takže se v něm nashromáždilo mnoho zkušeností, příběhů a kontaktů. Na portálu máme katalog odborníků, firem, institucí a také neziskových organizací. Kdo chce něco zachránit, může se inspirovat u těch, kteří už něčím podobným prošli. Nechceme ale říkat, co je jediné správné řešení. U památek vždycky záleží na konkrétním případě a také na tom, co od stavby očekává její majitel. Někdo v ní chce bydlet a potřebuje tam mít teplo a běžný komfort. Někdo chce dům nebo místo otevřít veřejnosti a dělat v něm kulturu. Je to velmi různé. Co památka, to příběh.
Co lidé nejčastěji nevědí, když se pustí do opravy památky? Nejčastěji se ptají na finance a na odborníky. Někdo peníze nemá, někdo je naopak má, ale neví, jak s nimi správně naložit. U kulturních památek bývají vyšší nároky, takže stát, kraje nebo obce nabízejí různé formy podpory a dotací. Nejde přitom jen o soukromý prospěch vlastníka. Často jde o projekty, které mají veřejný přesah, a vyšší požadavky památkové péče se stát nějak snaží kompenzovat. Druhá rovina jsou odborníci, firmy, řemeslníci a lidé se zkušeností se záchranou památek. Ne každý, kdo umí stavět, opravovat nebo rekonstruovat, má vztah k historické stavbě a umí ji pojmout tak, aby ji nepoškodil. U památky je vždycky nutné nejdřív poznat, s čím člověk pracuje. Ideální je začít stavebně historickým průzkumem. Ten pomůže poznat stavbu technicky i historicky, dohledat archivní souvislosti a rozlišit, co je skutečně hodnotné. Aby se nestalo, že přijde parta řemeslníků a odstraní něco, co na první pohled nepůsobí důležitě, ale ve skutečnosti to důležitou hodnotu má. Teprve potom má přijít projekt a realizace.
Právě proto máme na portálu katalog, kde představujeme lidi, firmy a instituce, které se památkám věnují. A také neziskové organizace, protože hrají opravdu důležitou roli. Aktuálně jich evidujeme na portálu PROPAMÁTKY přes tři sta. Člověk, který chce něco zachránit, se u nich může inspirovat nebo jim nabídnout spolupráci.
Mluvil jste o penězích. Jak se pozná dobrá veřejná sbírka na památku? Je důležitější silný příběh, nebo promyšlený plán? Pokud chcete oslovit veřejnost, nemůže být promyšlený plán bez silného příběhu a naopak. Když jedno z toho chybí, sbírka nebude pravděpodobně úspěšná. Vždycky tam musí být lidé, kteří tomu věří, umějí o tom mluvit a dokážou získávat důvěru veřejnosti. Vypráví příběh, proč na místě záleží a proč je potřeba ho opravit. Plán zase ukazuje, že nejde jen o emoci, ale že za ní stojí reálná cesta. Každá veřejná sbírka potřebuje obě roviny: příběh i lidi, kteří ho nesou. Bez veřejnosti a bez těch, kteří se záchrany ujmou, se památka sama neopraví. Nestačí tedy jen vyhlásit účet a čekat, že peníze přijdou. Je potřeba komunikovat, vysvětlovat, znovu a znovu oslovovat lidi a ukazovat, co se děje. V soutěži MÁME VYBRÁNO hodnotíme sbírky v několika kategoriích. Jedním kritériem je samozřejmě finanční úspěšnost. Sbírky řadíme podle oficiálního vyúčtování krajskému úřadu a ukazujeme, že se dají vybrat i velké částky: dva, tři, pět nebo deset milionů korun. To je motivující a pro mnohé lidi překvapivé.
Zdroj: NGO Market Rozveďme projekt MÁME VYBRÁNO. Co přesně zahrnuje? Aktuálně jde o tři roviny a propojené projekty. Prvním impulzem pro celý projekt byla konference zaměřená na financování památek. Při tom nás napadlo, že když už na webu monitorujeme veřejné sbírky, by bylo dobré je nějak vyhodnocovat a představovat veřejnosti. Zjistili jsme totiž, že nikdo vlastně tehdy pořádně nevěděl, kolik sbírek na památky existuje, kolik se v nich vybere a proč jsou některé úspěšné. Proto jsme s konferencí spojili soutěž veřejných sbírek.
Název MÁME VYBRÁNO se mi líbí právě proto, že je symbolický. Odkazuje k penězům, k veřejnosti, ale také k výběru místa a k rozhodnutí, že se někdo pro jednu konkrétní památku rozhodne. Někdo si vybere památku, chce na ni vybrat peníze a chce ji zachránit. V tom je obsažený příběh celého projektu. Po deseti letech jsme proměnili formát konference. Dnes tomu říkáme diskusní salon Obnovené dědictví. Už to není klasický model, kdy jeden člověk mluví a sál poslouchá. Na pódium zveme lidi, kterým se něco podařilo a kteří byli za svůj přístup oceněni v různých soutěžích. Vyprávějí svůj příběh pod vedením profesionálních moderátorů z Českého rozhlasu nebo České televize. Součástí projektu je i tištěný bulletin. Ten vychází jako příloha našeho časopisu PROPAMÁTKY.
Pořádáte také pravidelné semináře a konference. Kde vznikla idea dalšího vzdělávání a kdo se těchto akcí účastní? Ta myšlenka vznikla už v době, kdy jsem pracoval coby úředník na magistrátu. Jezdil jsem na různé konference, protože mě bavilo se vzdělávat a poznávat obor. Viděl jsem ale, že těm setkáním často chybí mezioborovost.
Proto se snažíme, aby se na našich setkáních potkávali lidé z různých prostředí. Účastní se vlastníci, správci, úředníci, studenti, architekti, občas investoři nebo lidé, kteří teprve uvažují o koupi historické stavby. V programu i v publiku se potkávají obory, které spolu v praxi stejně musejí mluvit. Bez toho nelze památku dobře obnovit.
Zdroj: Ivan Němec PROPAMÁTKY často ukazují příklady dobré praxe a úspěšné obnovy. Není ale někdy potřeba mluvit i o selháních, špatných opravách, vyhozených penězích nebo sporech? Je to velmi relevantní otázka a lidé se nás na to ptají. My se ale pořád vracíme k našemu poslání: šířit osvětu a příklady dobré praxe při záchraně památek. Kdybychom začali dělat investigativní novinařinu a vyhledávat kauzy, šlo by to proti tomu, proč PROPAMÁTKY vznikly. Několikrát jsme si to trochu vyzkoušeli a ozvali se nám čtenáři, kteří říkali: u vás jsme zvyklí hledat inspiraci, odpočinout si od sporů a najít motivaci. Hádek, konfliktů a špatných zpráv je ve veřejném prostoru dost. To neznamená, že problémy neexistují nebo že o nich nemá smysl mluvit. Ale naše role je jiná.
Na konferencích se moderátoři samozřejmě ptají i na překážky. Říkáme jim: ptejte se na to, co bylo na cestě k úspěchu těžké. V anketách nebo v časopise také hledáme různé názory, aby se věci nejevily černobíle. Nechceme ale cíleně vyhledávat příběhy o tom, jak někdo vybral peníze, všichni se pohádali a památka zůstala opuštěná. Souvisí to trochu i s tím, že zaměstnáváme lidi se zdravotním handikepem. Pro mnohé je důležité pracovat s něčím pozitivním, protože jejich vlastní životní příběhy často nejsou jednoduché. Hezky se to doplňuje: lidé s handikepem pomáhají svou prací zachraňovat památky, šíří inspiraci a informace, pomáhají organizovat setkání.
Zmiňujete, že váš časopis a portál fungují i jako sociální podnik. Jak to konkrétně vypadá v každodenní práci? Vše vznikalo postupně a stále se učíme. První tři zaměstnance se zdravotním znevýhodněním jsme přijali v roce 2010. Pomohl nám tehdy evropský projekt, který podpořil vznik sociálního podniku >> redakce PROPAMÁTKY částkou 3,5 milionu korun na rok a půl. Nejsem člověk, který by chtěl být dlouhodobě závislý na dotacích, ale líbí se mi, když dotace pomůže něco dobrého nastartovat. Když pomůže myšlence, která by jinak vznikala mnohem pomaleji nebo vůbec. V té době jsme už pořádali konference a já viděl, že je dobré sdílet příběhy památek a jejich majitelů. Jenže na jedno setkání v jednom místě nemůže přijet mnoho lidí. Proto přišla myšlenka dělat to on-line, vytvořit informační portál.
A právě tam se protnul nápad na založení odborné redakce s vizí smysluplně zapojit lidi se zdravotním hendikepem. Díky evropské podpoře jsme mohli zaměstnat první redaktory a šéfredaktora a začít pracovat profesionálně. Od té doby jsme rostli a zároveň jsme se učili fungovat. Dnes máme širší tým složený převážně z lidí na částečné úvazky. V užším provozu jde přibližně o čtrnáct lidí, v širším okruhu kolem dvaceti spolupracovníků. Část práce probíhá v redakci, část z domova. Každý má trochu jiný režim. Někdo pracuje ráno, někdo s přestávkami, někdo je s ohledem na zdravotní stav nebo rodinnou situaci odpočatější odpoledne. Snažíme se v tom vycházet vstříc.
Zdroj: Anna Šolcová Česko je sekulární zemí. Máme hodně kostelů a kaplí, ale méně lidí, kteří do nich pravidelně chodí. Co to podle vás znamená pro jejich budoucnost? Jednoduchá odpověď podle mě neexistuje. Je to případ od případu. Obecně si myslím, že je důležité, aby církevní památky zůstávaly otevřené lidem. U kostelů nejsem velkým příznivcem toho, aby se z nich stávalo soukromé vlastnictví. Spíš mi dává smysl, aby jejich nové využití bylo kulturní, komunitní nebo jiným způsobem veřejné.
Samozřejmě jsou případy, kdy se v bývalém kostele bydlí. Pokud jde o stavbu historicky přestavěnou, může to být jiná situace. Ale obecně si myslím, že pokud je kostel dodnes kostelem, byť třeba málo využívaným, neměl by se úplně uzavřít veřejnosti. Nevíme, co bude za sto let. Možná se jednou znovu otevře způsobem, který si dnes neumíme představit. U klášterů je škála možného využití širší. U far je to zase jednodušší než u kostelů, protože fara je historicky dům k bydlení, často na hezkém místě. Když už tam není farář, který by v ní hospodařil, proč by měla zůstat prázdná? Máme pěkné příklady, kdy do far přišly rodiny nebo podnikatelé, přinesli tam život a stavby dál slouží.
Jsou sakrální památky v něčem jiné než ty ostatní? Záleží, o jaké sakrální památce mluvíme. U far je to podobné jako u jiných historických domů. U kostelů, kaplí a klášterů je situace složitější. Postup je ale v jádru podobný u všech památek: poznat hodnoty, zjistit, co je třeba chránit, hledat řešení, které stavbu nezničí, a přemýšlet o jejím využití. U kostelů bývá navíc složitější právě využití, jak jsem o tom hovořil. Jsou specifické z hlediska tepelného komfortu, údržby i financí. Jde o vysoké stavby, opravy střech, fasád nebo krovů jsou náročné. Třeba lešení bývá drahé. Často jde o kulturní památky. Pokud jsou uvnitř cenné uměleckohistorické prvky, přichází ke slovu restaurování, a to je znovu spojeno s penězi.
Co se v péči o památky za posledních patnáct let zlepšilo? A kde jsou pořád bolavá místa? Nevím, jestli to mohu nazvat jednoznačně zlepšením, ale když sledujeme veřejné sbírky, jejich počet výrazně narostl. Když jsme v roce 2012 začínali první ročník soutěže MÁME VYBRÁNO, bylo veřejných sbírek na památky 112. Dnes jich evidujeme před 350. Dá se to číst různě. Může to znamenat, že chybějí peníze, a proto lidé vyhlašují sbírky. Ale pro mě je to také zpráva, že lidé jsou angažovaní, motivovaní a chtějí se zapojovat. Myslím si, že je správné, když se k obnově zve veřejnost. Není ideální spoléhat jen na dotaci, soukromého investora nebo mecenáše.
Mám rád kombinaci více zdrojů. Někde může převažovat dotace a doplní ji prostředky veřejnosti. Jinde může projekt táhnout komunita nebo veřejná sbírka. Jinde je silný mecenáš. Neexistuje univerzální model a ta pestrost je vlastně zdravá. Finance budou v památkách vždycky chybět, protože potřeby jsou enormní a stavby jsou staré často několik set let. Pokud ale nejde o havarijní stav, jeden nebo dva roky nehrají tak zásadní roli. Důležitější je dlouhodobost, následování a přítomnost někoho, kdo se tomu rozhodne . Někdo založí organizaci, někdo koupí stavbu, někdo ji postupně oživuje a dává jí smysl.
V dnešním nastavení světa jdou památky trochu proti proudu. Žijeme ve světě umělé inteligence, sociálních sítí, efektivity a hesla „čím dříve, tím lépe“. Památky jsou opak. Trvají dlouho, jsou fyzické, vyžadují trpělivost a člověk se jich musí dotýkat. Spousta lidí, které potkávám, si uvědomuje, že jim právě tohle dává smysl a naplňuje je. Je to trvalejší hodnota. Zároveň je potřeba být realistický. Ne všechny památky mohou být zachráněny. Stejně jako končí lidský život, končí někdy, i když je to smutné, i život stavby. Ale je dobré snažit se zachraňovat to, co zachránit jde.
Co vlastně může udělat obyčejný smrtelník pro památku ve svém okolí, pokud zrovna neoplývá miliony nebo nemá odborné vzdělání? Může se rozhlédnout kolem sebe, zjistit, kdo je v jeho okolí aktivní, a nabídnout mu pomocnou ruku. Nemusí mít miliony ani odborné vzdělání. Může přispět drobně, nabídnout svůj čas, pomoct dobrovolnicky, s propagací, s organizací akce nebo s čímkoli, co umí. Nemusí jít jen o lopatu v ruce. Každý má nějakou dovednost, kterou může předat dál. Na našem webu máme katalog neziskových organizací napříč republikou. Člověk se může podívat, co se děje v jeho okolí. Pokud nechce kupovat památku nebo zakládat spolek, může podpořit lidi, kteří už na té cestě jsou.
A pokud by chtěl kdokoliv pomáhat památkám společně s námi, může se stát součástí naší komunity podporovatelů PROPAMÁTKY. Každý může přispět podle svých možností, ideální jsou menší pravidelné částky každý měsíc. Někdo se ale rozhodne pro jednorázovou větší podporu a je to také cesta. My všem svým dárcům bez ohledu na výši daru posíláme jako poděkování náš časopis. Každé čtvrtletí se naši podporovatelé mohou společně radovat z toho, co se napříč republikou podařilo. Jsem upřímně rád za každého člověka, který se rozhodne podporovat záchranu památek!
