Plodná autorka i milující babička aneb Jak dnes žije Blanka Kovaříková

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Známá spisovatelka a novinářka má na svém kontě 20 knih a bezpočet článků. Píše opravdu poutavě! Neobyčejně o obyčejných věcech, ale zejména o zajímavých osobnostech, z nichž mnohé měla tu čest poznat či se s nimi dokonce spřátelit. Ve své dnes už legendární knize Největší tajemství Oldřicha Nového vypátrala skutečný původ hercovy dcery Janičky. O jeho otcovství do té doby nikdo nepochyboval, ale kdo byla Janiččina tajemná matka? Že to bylo úplně jinak? I to objevila Blanka Kovaříková…

Autorka Blanka Kovaříková

Zdroj: Archív Blanky Kovaříkové

Blanka Kovaříková
Foto: Archív Blanky Kovaříkové

Od našeho posledního rozhovoru uplynulo dlouhých pět let. Co nového se událo v životě mé oblíbené spisovatelky?
V době, kdy jste mě prvně zpovídala, jsem měla tři vnoučata, mezitím přibyla další dvě, to je asi nejkrásnější změna. Také jsme si všichni prožili kovidový lockdown, který ale naštěstí na mé práci nic nezměnil, jenom jsem vymyslela jinou technologii rozhovorů. Začala jsem jim říkat Vychozené rozhovory. Kdo k tomu byl svolný, šel se mnou na procházku nějakým parkem, nejlépe rozlehlou Stromovkou, a přitom jsem ho zpovídala. Zjistila jsem, že je to vlastně příjemnější než vysedávání po kavárnách, kde člověk kolikrát pro hluk ani neslyšel vlastního slova, natož odpovědi zpovídaného. Navíc jsme se tak vyhnuli případným virům a bacilům, a ještě se pěkně prošli.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Nahlédněte do soukromí slavných spolu se spisovatelkou Blankou Kovaříkovou…

O vychozených rozhovorech píšete ve své nové knížce skvělých fejetonů s názvem Jak jsem se nenaučila řídit. Ve vašem podání tento více než dvě století starý publicistický žánr neztratil nic na své aktuálnosti…
To vlastně není ani tak má zásluha, jako redakce časopisu Vlasta, nejstaršího ženského týdeníku, vydávaného u nás od roku 1947, který fejetonům poskytuje prostor. Nedávno jsem zajela za spisovatelem Ivanem Krausem, jehož fejetony jsem vždy s potěšením četla v Lidových novinách a rovněž mu vycházejí knižně. Tak jsme si vzájemně vyměnili knížky, ale hlavně si popovídali nejen o tomhle žánru, ale také s jeho úžasnou partnerkou Naďou Munzarovou, s níž se přátelím od konce devadesátých let. Léta působili v zahraničí, hráli černé divadlo s loutkami, Ivan také psal a dnes se dívají s obrovsky moudrým nadhledem na všechno, co se u nás děje. A hlavně mají velký smysl pro humor, což mám moc ráda.

Jemný humor je pro vaše fejetony typický. Jak moc jste veselá vy sama?
Jsem bohužel poměrně vážná, se vším si dělám starosti a někdy mám sklony k depresím. Právě proto se ale snažím, abych kolem sebe chmury příliš nešířila, a naopak čtenáře a čtenářky naladila na příjemnější strunu.

f2386dc6fcaf8-blobid0.jpg.webp
Kniha fejetonů s názvem Jak jsem se nenaučila řídit vyšla v říjnu 2024/ I kniha Návštěva domů slavných, která je už čtvrtým pokračováním, je letošní novinkou
Foto: Archiv Blanky Kovaříkové

A to se vám daří…
Vlastně každá věc, která se vám v životě přihodí, se dá nahlížet i z té veselejší stránky – včetně takové návštěvy u zubaře. I o doktorech v knížce píšu, ostatně s jedním celý život žiju.

Občas ve vašich fejetonech „vystupují“ i vnoučata, to asi není náhoda?
Děti jsou samozřejmě obrovským zdrojem inspirace. Nejvíc jsem to prožívala u svého prvního vnuka Tomíka, kterému bude za chvíli dvanáct. Měl to privilegium, že byl několik let jediný, a já i s mým mužem jsme si ho mohli dost užívat. Víte poté, co jsem měla dvě dcery, mi ta mužská energie přišla ohromně zajímavá. Kluk prostě kouká na všechno jinak, a stačí se jen na něj naladit. Když chtěl sledovat půl hodiny, jak pracuje bagr, klidně jsme se na něj dívali tak dlouho, dokud ho to nepřestalo bavit. Napsala jsem o něm například fejeton Návod k použití vlastního vnuka, kde zmiňuji, jak jsem se učila jména Autíček od Disneyho a jejich charakteristiky, abych si o nich s Tomíkem mohla povídat. Dneska se pokouším mít přehled o jeho oblíbených fotbalistech a youtuberech, ale jsem v tom velmi slabá a potřebovala bych proto nový návod!

A co vaše další vnoučata, nežárlí na něj trochu?
Kdepak, mají ho za velký vzor, protože je nejstarší a logicky nejchytřejší. Baví mě pozorovat, jak je každé z těch dětí docela jiné a jak mě neustále překvapují svými reakcemi. Jen toho času se všem věnovat je nějak málo, a asi nejsem typická babička na hlídání, která by už chtěla zastávat jen tuhle roli. Takže se to ve mně pěkně pere.

b12444d1e5107-blobid0.jpg.webp
Se svými dvěma rozkošnými vnoučky Bertíkem a Hynkem přišla spisovatelka pokřtít nejnovější kalendář Aleše Cibulky
Foto: Archiv Blanky Kovaříkové

To je asi věčné dilema, jak zvládnout všechny ženské role, a provází nás po celý život. Vy jste letos stihla vydat ještě jednu knihu - Návštěvy domů slavných, která navazuje na tři předchozí populární publikace o bydlení známých osobností. Koho jste tentokrát „ulovila“?
Teď jste mě pasovala do role rybářky, což se mi moc líbí. Představa sedět někde u rybníka a čekat na zlatou rybku, se míjí s mým životním stylem, kdy stále nemám čas na zklidnění. Nevím, co mě pudí k tomu, abych pořád něco objevovala, je to snad nějaká diagnóza. Když mi v roce 2013 vydalo nakladatelství Brána Příběhy domů slavných, myslela jsem si, že zůstane jen u té jedné knihy. Ale sotva jsem ji odevzdala, viděla jsem, že mám spoustu podkladů pro další podobnou knížku, která vyšla hned o rok později jako Nové příběhy domů slavných. Třetí díl pak tři roky nato. Tohle čtvrté pokračování se rodilo mezi jinou prací a texty v něm jsou rozsáhlejší, protože některé osobnosti jsem musela čtenářům představit důkladněji. Třeba takovou Karličku Svobodovou, která hrála dětské role ve filmech 50. a začátku 60. let a její příběh by vydal na román. Dlouho jsem ji hledala ve světě, až jsme se našly, a nakonec jsem zjistila, že jako malá holka bydlela v úplném srdci Prahy, přímo na Václavském náměstí. A v tom domě jsem ještě objevila její sousedku, pamětnici.

V knížce máte i mnohá známá jména, jen v poněkud jiných souvislostech. Překvapilo mě, že např. Stella Zázvorková měla nejraději úplně prosté bydlení u tety Fanynky v Krči, nebo že Yvonne Přenosilová vyrůstala ve vile v Troji, kde našla úžasnou kamarádku. Hned první kapitolu jste dokonce věnovala příběhu porodnice, kde přišly na svět mnohé později slavné osobnosti.
Vidíte, a k porodnici v Londýnské mě opět dovedl Tomík, když byl ještě miminko v kočárku a já ho vozila po Starém Městě, a přitom si přemýšlela o různých věcech. Za výlohou jednoho antikvariátu mě zaujal prvorepublikový zápisník Mému dítěti, na němž bylo zlatým písmem uvedeno Porodnické sanatorium dr. Josefa Záhorského a dr. Jana Jerie v Londýnské ulici. Stál docela dost peněz, ale já si ho musela koupit. Občas jsem si v něm zalistovala, protože je v něm spousta dobových reklam, ale rodička, která ho dostala po porodu, v něm kromě jmen svých porodníků, nikdy nic nevyplnila. Tak dlouho na něco myslíte, až si to k sobě přitáhnete. Postupně jsem se dozvěděla o pohnutých osudech obou výjimečných lékařů a zápisník už pro mě dnes má doslova cenu zlata.

Ve vašich knihách vždy hrají podstatnou roli dobové fotografie. Zvolila jste je ale nezvykle i jako ilustrační doprovod u vašich fejetonů. Proč?
Když jsme v nakladatelství Grada přemýšleli, jaké ilustrace by se hodily k mým textů, padaly různé návrhy. Líbily by se mi barevné kresby, ale to by bylo výrobně dost nákladné. A pak jsem si vzpomněla na fotografa Jovana Dezorta, který mimochodem v těchto dnech slaví 90. narozeniny. V 50. a 60. letech dělal krásné snímky staré Prahy a já je mám moc ráda. I když jsem vyrůstala až v letech šedesátých, ta omšelá nostalgická Praha byla stále stejná a jako dítě jsem ji velmi intenzívně vnímala. Běhala jsem po ulicích v Podskalí a Nuslích, kde se chvílemi doslova zastavil čas, a tak si myslím, že Jovanovy snímky té knížce sluší.

6f4ce611dd61f-blobid1.jpg.webp
Retro je spisovatelčinou velkou láskou
Foto: Archiv Blanky Kovaříkové

Během lockdownu jste připravila knížku Retro příběhy a po ní První republiku s podtitulem Jak žily hvězdy. Jako byste se do té minulosti utíkala, přitom ji ale nelakujete narůžovo. Co vás na těchto tématech přitahuje?
Nejvíc asi to, že se stále ještě dá objevovat mnoho nového. Je to samozřejmě někdy dost náročné kvůli dlouhému časovému odstupu, ale paradoxně mi to zároveň i nahrává. Navíc když se dostanu třeba k albu fotografií Hany Vítové a Bohouška Záhorského, které si pořídili při své tajné cestě na ostrov Krk někdy v roce 1936, zažívám obrovskou euforii. To se nestává každý den a já jsem paní, která mi to album půjčila, dodnes vděčná. Jen náhodou neskončilo na hromadě sutin, když se vyklízel srub slavné herečky v Chrustenicích. Díky těm snímkům, které si Hanička s Bohouškem vzájemně pořídili, pochopíte i beze slov, jak tehdy spolu byli šťastní. Navíc při znalostech dalšího osudu paní Vítové si domyslíte, že toho štěstí už v pozdějším životě příliš neměla.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Jak si americká princezna Gladys Vanderbiltová zamilovala východní Slovensko

Jsou lidé ochotní vám tyhle poklady svěřovat, nebo se někdy setkáte i s opačnou reakcí?
Od každého trochu. Nevím, jak těm, kteří odmítají mluvit o minulosti a o svých předcích, vysvětlit, že je to důležité. Kolikrát se někdo rozhodne mlčet jen proto, že jeho slavný pradědeček měl třeba pověst alkoholika. Jenže právě proto by se o něm mělo napsat i něco jiného. A nejhorší je, že spousta fotografií a dokumentů skončí v popelnicích, protože rodině doma překáží a nepovažují je za důležité. Jako bychom stále k vlastní minulosti a historii měli macešský vztah. Na druhé straně přibývá lidí, kteří si tvoří genealogii rodu, a naopak chtějí vědět o svých kořenech co nejvíc.

Za svou profesní dráhu jste poznala a vyzpovídala stovky lidí, některé jistě i opakovaně. Stává se vám, že k někomu zajdete třeba s odstupem deseti, patnácti či více let?
A nejednou! Víte, když s někým děláte první rozhovor, ne vždycky se vám dostatečně otevře. Nebo vás mnohé otázky ani nenapadnou. Podruhé už je to většinou mnohem lepší. Zrovna nedávno jsem zpovídala právě po patnácti letech znovu výtvarnici Alenu Hoblovou, která mě přijala ve svém ateliéru na Malé Straně ve věži, kde se točil Kolja. Prvně jsme si samozřejmě povídaly nejvíc o Koljovi a o tom, jak tu věž leta letoucí zachraňovala a zvelebovala. A nyní jsem zažila obrovské překvapení, když jsem se mohla seznámit i s jejím partnerem, s nímž už žije 38 let v krásném vztahu, byť on je o 23 let mladší. Shodou okolností jsem k nim přišla v den svých narozenin a odnášela jsem si zážitek ze setkání s tím zajímavým párem jako ten nejlepší dárek. A právě tohle na své práci miluju. Ta neustálá překvapení a nové zážitky a jen doufám, že to ve svých textech dokážu přenést i na čtenáře.

3adbf619f9e9d-obrazek.jpg.webp
Kmotry knihy Návštěva domů slavných byli Aleš Cibulka a Michal Jagelka
Foto: Archiv Blanky Kovaříkové

Děkuji za příjemné povídání, v němž jste nám zase trochu poodhalila své soukromí a přiblížila našim čtenářkám vaše nejnovější knihy, které by se mohly stát i zajímavým tipem na vánoční dárek…

Další zajímavé informace můžete najít na: www.bkovarikova.cz

Zdroj info: Autorský text

Související články

Reklama

Další články z Žena-in.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů Žena-in.cz

Články ze Žena-in.cz přinášejí osobitý, často velmi otevřený pohled na ženský svět v celé jeho šíři – od vztahů, rodiny a domácnosti až po aktuální společenská témata nebo osobní zkušenosti. Jejich silnou stránkou je autenticita, blízkost a schopnost otevřít i citlivá témata s lidskostí, empatií...

Plodná autorka i milující babička aneb Jak dnes žije Blanka Kovaříková

„Už žádná oficiální návštěva Tchaj-wanu.“ Okamurův výrok v Číně okamžitě strhl lavinu

Zjišťovali jsme, kolik bere kurýr, který na kole po Praze rozváží jídlo. Částka nás ohromila

Proč měl Petr Pavel fotografickou akreditaci na formuli 1? Vysvětlení je překvapivě jednoduché

Pikantní minulost Ivany Gottové: Ještě než poznala Karla, okouzlila hollywoodskou hvězdu

Turistika bez davů a front. Česká krajina je plná skrytých pokladů