Měla malého syna z předchozího vztahu. Hned jsme si padli do oka a dneska bych za toho kluka dýchal. Nikdy jsem neřešil, že není můj. Naopak jsem měl radost, že můžeme fungovat jako rodina.
Po několika měsících vztahu nám test ukázal dvě čárky. Nebylo to plánované, ale rozhodně jsem neutíkal. Je mi pětatřicet a děti jsem vždycky chtěl. Pavla byla nejdřív v šoku, ale pak se zdálo, že se na miminko těší stejně jako já. Začali jsme řešit větší byt, kočárek, jména. Měl jsem pocit, že všechno zapadá přesně tak, jak má.
Jenže po našem sestěhování jsem si začal všímat věcí, které jsem předtím neviděl. Občas jsem cítil alkohol, když jsem přišel z práce. Tvrdila, že jsem si něco namluvil. Pak jsem našel prázdné lahvičky schované v koupelně za ručníky. Zase všechno popřela. Říkala, že byly staré nebo že patřily návštěvě. Chtěl jsem jí věřit, jenže podobných náhod začalo být nějak moc.
Nejhorší bylo, když jsem ji jednou přistihl, jak si na balkoně potají nalévá víno do hrnku od čaje. Byla tehdy ve čtvrtém měsíci těhotenství. Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem na ni koukal. Ona se rozplakala, objala mě a přísahala, že to byla výjimka. Že už se to nikdy nestane.
Nestalo se to nikdy… Stalo se to znovu. A znovu.
Dnes už jsem si téměř jistý, že pije pravidelně. Ne tak, aby byla opilá nebo nezvládala běžný život. Spíš tajně, po troškách. Přesně tak, aby si toho okolí nevšimlo. Když ji konfrontuji, obrátí všechno proti mně. Prý jsem přecitlivělý, kontroluju ji a stresuju těhotnou ženskou. Někdy dokonce tvrdí, že jsem si alkohol jen spletl s ústní vodou nebo sirupem proti kašli.
Zkoušel jsem mluvit s její maminkou. Jen pokrčila rameny a řekla, že Pavla si občas dala skleničku vždycky a že z toho dělám zbytečné drama. Její sestra mi doslova řekla, ať do toho nestrkám nos, že ženské přece odjakživa v těhotenství sem tam něco vypily a děti se narodily zdravé. Připadám si jako blázen. Jako bych byl jediný, komu to připadá nebezpečné.
Nejde mi jen o naše nenarozené dítě. Mám strach i o Pavlu. Začínám přemýšlet, jestli to celé není mnohem větší problém, než jsem si připouštěl. Možná to její „divoké období“, o kterém mluvila, nebylo jen dávnou minulostí. Možná nikdy úplně neskončilo.
Každý den přemýšlím, co mám udělat. Mám ji donutit vyhledat odbornou pomoc? Mám odejít? Mám to oznámit jejímu gynekologovi, i když tím možná definitivně zničím náš vztah? Nebo mám dál doufat, že se jednoho dne sama rozhodne přestat?
Miluji ji. Miluji i jejího syna a už teď miluji dítě, které čekáme. Jenže mám pocit, že stojím úplně sám proti problému, který všichni ostatní odmítají vidět. A čím víc se blíží porod, tím větší strach mám, že jednou budu sám sobě vyčítat, že jsem neudělal víc.
K článku se nám vyjádřil odborník Mgr. Karel Kolitsch:
Dobrý den,
rozumím tomu, že se v celé situaci cítíte bezradně a možná už i pochybujete, zda problém skutečně není jen ve Vašich obavách. Z toho, co popisujete, bych ale Vaše obavy rozhodně nepovažoval za přehnané. Nejde přitom jen o samotné pití alkoholu v těhotenství, ale také o způsob, jakým Vaše partnerka alkohol užívá – tajně, opakovaně, se snahou jej skrývat a následně jeho užívání popírat nebo zlehčovat. To už jsou signály, které mohou ukazovat na závažnější problém s alkoholem.
Zároveň je důležité říct poměrně jednoznačně, že v těhotenství neexistuje známé množství alkoholu, které bychom mohli označit za bezpečné. Alkohol prochází přes placentu k vyvíjejícímu se dítěti a jeho užívání může být spojeno s řadou negativních dopadů na jeho vývoj. Není přitom možné předem určit, u koho a při jakém množství alkoholu k poškození dojde. Argument, že dříve ženy v těhotenství také občas pily a děti se narodily zdravé, proto není dobrým vodítkem pro rozhodování.
Určitě bych ale nedoporučoval snažit se partnerku kontrolovat, hledat lahve nebo ji opakovaně přistihovat při pití. Je pochopitelné, že k tomu máte tendenci, protože se bojíte o dítě, dlouhodobě to ale pravděpodobně povede především k dalším konfliktům, zapírání a skrývání alkoholu. Člověka, který má problém s alkoholem, navíc zpravidla nelze k dlouhodobé změně jednoduše „donutit“. Musí se rozhodnout sám. K tomuto rozhodnutí potřebuje dostatečnou víru v to, že to zvládne. Jinými slovy: Nestačí jen chtít, ale člověk si musí věřit, že změnu zvládne a že abstinence pro něj a jeho blízké bude něčím užitečná.
To ovšem neznamená, že máte jen čekat, až se Pavla sama rozhodne něco změnit. V této situaci bych se pokusil vést s ní jeden klidný a velmi konkrétní rozhovor. Neřešil bych při něm, zda je, nebo není „alkoholička“, ani bych se s ní nepřel o jednotlivé lahve nebo množství vypitého alkoholu. Popsal bych jednoduše to, co jste opakovaně viděl, a především svoji obavu: „Vím, že jsi během těhotenství opakovaně pila alkohol a že se ti nedaří úplně přestat. Mám o tebe i o dítě strach a myslím, že potřebujeme pomoc někoho dalšího.“
Ideální by bylo, kdyby partnerka co nejdříve situaci otevřeně probrala se svým gynekologem a současně vyhledala adiktologickou pomoc. Odborník s ní může zmapovat, jak často a kolik alkoholu skutečně užívá, zda se jedná o závislost nebo jinou formu problémového užívání a jaký další postup je pro ni bezpečný. Pokud pije pravidelně a ve větším množství, není vhodné přestat ze dne na den bez odborné konzultace – u fyzické závislosti může mít náhlé vysazení alkoholu zdravotní rizika. O to důležitější je situaci řešit s lékařem.
Ptáte se také, zda máte kontaktovat jejího gynekologa. Zkusil bych nejprve partnerku přesvědčit, abyste problém lékaři sdělili společně, případně abyste ji na kontrolu doprovodil. Bylo by mnohem lepší, kdyby se z toho nestal boj mezi Vámi a Pavlou, ale společná snaha chránit ji i dítě. Pokud však bude problém nadále zcela popírat a Vy budete mít důvodné obavy, že v pití pokračuje, bylo by na místě hledat aktivně další odbornou pomoc a poradit se o konkrétním postupu. Nemusíte toto rozhodování nést sám.
Důležitá je ještě jedna věc. Zkuste od sebe oddělit otázku, zda s Pavlou chcete zůstat ve vztahu, a otázku, zda je potřeba její pití řešit. O budoucnosti vztahu nemusíte rozhodnout právě teď. V tuto chvíli je prioritou bezpečí Pavly a nenarozeného dítěte. Současně ale máte právo nastavit si vlastní hranice – například říct, že nedokážete dělat, že problém neexistuje, a že očekáváte, že jej začnete společně řešit.
A pokud Pavla odbornou pomoc odmítne, doporučil bych obrátit se na adiktologickou poradnu i Vám samotnému. Konzultace pro blízké není jen o tom, jak přimět druhého člověka k léčbě. Může Vám pomoci zorientovat se v tom, co ještě můžete ovlivnit, kde už začíná odpovědnost Vaší partnerky a jak postupovat tak, abyste chránil dítě, jejího staršího syna i sebe.
Vaši situaci bych tedy určitě nepodceňoval, ale zároveň bych se nesnažil řešit ji dalšími hádkami nebo kontrolováním. Čím dříve se podaří dostat problém z roviny tajností, obviňování a popírání do otevřené spolupráce s odborníky, tím lépe.
Mgr. Karel Kolitsch
Jsem adiktolog, psychoterapeut a supervizor. Vystudoval jsem adiktologii na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a následně Řízení a supervizi ve zdravotnických a sociálních službách na Fakultě humanitních studií. Jsem v závěrečné fázi psychodynamického výcviku SUR. V oblasti duševního zdraví pracuju přes deset let. Vedu Denní stacionář se zaměřením na závislosti, mám soukromou terapeutickou praxi a působím i jako metodik a lektor, jsem zakladatelem online platformy Adiktio.cz.
Věřím v sílu respektujícího a důvěrného vztahu, který umožňuje změnu. Mým cílem je pomoci lidem porozumět příčinám jejich potíží, posílit jejich motivaci a podpořit je v nalezení vlastní cesty ke změně. |
| Trápí vás nebo vaše blízké závislost a nevíte, kde hledat pomoc? Online platforma Adiktio.cz poskytuje adiktologické poradenství a terapii, přičemž tyto služby jsou dostupné prakticky ihned, stačí počítač nebo mobil připojený k internetu. Zároveň jsou anonymní. Zkušení adiktologové a terapeuti na Adiktio.cz nesoudí, ale pomáhají zorientovat se v problému závislosti, ať už jde o závislosti látkové (alkohol, léky, nikotin, marihuana, kratom či další) nebo nelátkové (sociální sítě, gambling, sázení, online pornografie a jiné digitální závislosti). |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články