Pražská zákoutí už dávno nepatří jen zaparkovaným autům nebo uspěchaným chodcům. Projekt Pražské židle a stolky několik let zásadně proměňuje tvář hlavního města a vrací život tam, kde dříve chyběl. O tom, jak takový drobný zásah dokáže oživit celou čtvrť, jsme si povídali s Alexandrou Forejtovou Lipovskou a Ondřejem Horákem z Kreativní Prahy, městské organizace, která projekty Pražské židle a stolky a Pražské plácky spravuje.
Představte prosím projekt Pražské židle & stolky.
Alexandra Forejtová Lipovská: Projekt Pražské židle a stolky letos slaví 10 let své existence. Původně byl vypracován v rámci Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) a zhruba před pěti lety byl přesunut pod Kreativní Prahu. Funguje velice jednoduše – začátkem každého roku vypisujeme tzv. open call, do kterého se můžou hlásit městské části, lokality, kulturní instituce, komunitní spolky. Během února pak žádosti vyhodnocujeme. Zájem je každým rokem větší a větší. Samotná sezóna pak začíná 1. dubna. Celý projekt by se neobešel bez partnerů, kterými jsou městská společnost Trade Centre Praha a Magistrát hlavního města Prahy.
Jak se za deset let existence projekt proměnil z původního pilotu v síť mnoha lokací po celé Praze?
AFL: Ze začátku jsme měli přesně osm lokalit a nyní jich už máme přes 120. Nicméně už pět let máme stejné množství mobiliáře, takže zájem převyšuje naše možnosti. Musíme tedy pečlivě vybírat a i odmítat. Původně jsme začínali v samotném centru, ale teď už máme lokality rozprostřené i v okrajových částech Prahy. Na těchto odlišných místech to funguje různě. A nejde už jen o mobiliář. Za deset let jsme si ověřili, že i velmi malý zásah dokáže změnit způsob, jak lidé veřejný prostor používají. Tam, kde dříve jen procházeli, dnes tráví čas, potkávají sousedy a vytváří si vztah k místu. V centru je zacíleno spíše na turisty, zato na okrajích Prahy jsou projekty postavené na místních komunitách.
Podle jakých kritérií schvalujete žádosti městských částí nebo spolků?
AFL: Každou žádost posuzujeme individuálně a velmi pečlivě. Díváme se především na to, zda má dané místo potenciál skutečně sloužit veřejnosti a stát se přirozeným místem setkávání. Důležité je pro nás také, aby nešlo o komerční subjekt a aby měl mobiliář svého lokálního správce – tedy někoho, kdo se o místo průběžně stará a má k němu vztah. Zároveň sledujeme, jaký přínos může mít projekt pro konkrétní lokalitu a místní komunitu.
Jaké další typy mobiliáře by si Praha zasloužila? Například více lehátek, herní prvky?
AFL: Lehátka se v Praze dlouhodobě osvědčují – máme je k dispozici a víme, že lidé podobné prvky ve veřejném prostoru oceňují, zvlášť v parcích nebo zahradách. Velký potenciál ale vidím i v dalších typech mobiliáře, které podporují pobyt ve městě a přirozené setkávání: například sezónní mlžítka v horkých měsících, drobné herní prvky pro různé generace nebo komunitní prvky, jako jsou knihobudky. Důležité je, aby veřejný prostor nebyl jen průchozí, ale skutečně obyvatelný.
Na co se v rámci Kreativní Prahy zaměřuje Ondřej Horák?
Ondřej Horák: S kolegou Tomášem Drahorádem máme na starosti veřejný prostor a propojování místních komunit s kreativci, uměleckou scénou. Hledáme způsoby, jak vše spojit do funkčního a pro Prahu prospěšného rámce.
Vnímáte, zda se za poslední roky proměnil vztah Pražanů k veřejnému prostoru a k setkávání venku?
OH: Ano, určitě se pozitivně mění. Na druhou stranu ve srovnání se zahraničními městy podobné velikosti u nás tento proces trvá docela dlouho. Vlastně nevíme přesně, čím to je. Pravděpodobně se to týká celé České republiky a našeho vztahu k veřejnému prostoru. Osobně se domnívám, že v tom hraje roli i zpřetrhání komunitního života v období čtyřiceti let socialismu. Tato náprava trvá daleko déle, než jsme si původně mysleli.
Jak jsou jednotlivé městské části aktivní ve využívání veřejného prostoru?
OH: Je to různé. Některým pražským částem záleží na tom, aby místní obyvatelé ve svém městě opravdu žili, aby se scházeli a spoluvytvářeli prostor kolem sebe, pořádali například svoje malé komunitní slavnosti. Pak jsou ale i takové městské části, které chtějí pravý opak. Aby lidé zaparkovali, odešli do svých domovů a veřejný prostor moc nevyužívali.
Podle čeho poznáte, že byl daný projekt v konkrétní lokalitě úspěšný? Existují na to nějaká data, nebo spoléháte na pocit, který z místa máte?
OH: Zkoušíme, co všechno zvolená místa snesou, zda tam náš projekt bude úspěšný. Ne vždy můžeme danou lokalitu, kde umístíme náš mobiliář, po roce vyhodnotit jako úspěšně zvolenou. Ale je potřeba to zkusit, jinak bychom to nezjistili. Naopak místa, která vypadala, že se to tam nepovede, náš test ukázal jako úspěšná. Zkoušíme tedy různé možnosti a sama městská část si potom vyhodnotí, zda v tom chce pokračovat. Přesně to je jedna z rolí Kreativní Prahy. Nedokážeme nastavovat trvalá řešení, to ani není našim posláním, ale je jím zkoušení, ověřování, testování, dodávání dat a informací dané městské části, aby pak mohla udělat kvalifikované rozhodnutí, zda v projektu pokračovat, pokud se zvolené místo osvědčilo.
Jak motivujete Pražany, aby přestali být jen pasivními spotřebiteli města a stali se aktivními spolutvůrci svých sousedství?
OH: Spolupracujeme s desítkami organizací a komunit, známe je i osobně, ale toto není náš úkol. Naším úkolem je mluvit s městskými částmi, směřovat je k tomu, aby se nesnažily samy vytvářet program, ale naopak aby tuto možnost nabízely místním komunitám a vytvářely pro ně vhodné podmínky.
Jak se daří propojovat zdánlivě rozdílné skupiny lidí, např. senioři vs. mladí umělci?
OH: Všechny naše projekty jsou mezigenerační, nemají pro nikoho žádné bariéry a nabízejí uplatnění pro všechny věkové skupiny i rodiny s dětmi. Je výhodné, pokud městská část má svého koordinátora, který zná místní komunitu, spolky a zná i jejich problémy. Nedělá potom akce pro své obyvatele, ale dělá je s nimi, což je důležité a skvěle to funguje.
Jak spolu projekty Pražské židle & stolky a Pražské plácky v praxi spolupracují?
AFL: Pokud se koná akce Pražských plácků nebo To je moje místo, tak máme alokovaný určitý počet mobiliáře, ale hlavně pracujeme společně v jednom týmu. V momentě, kdy potřebuji pomoc a poradit, tak jsou mi Ondřej a Tomáš k dispozici a obráceně.
OH: Ano, tyto projekty se vzájemně posilují. Pokud se objeví nějaké problematické místo, kde je potřeba něco změnit, tak k němu napřeme společně síly.
Vystudovala jste filmovou vědu i arts management. Jak vám tato praktická disciplína pomáhá v přístupu k městským projektům?
AFL: Studium filmové vědy mi dalo hlubší porozumění kulturnímu obsahu a jeho společenskému významu, arts management zase praktické nástroje pro organizaci a řízení projektů. V městských projektech se tyto zkušenosti dobře propojují – od koordinace různých partnerů a komunikace s městskými částmi až po schopnost pracovat paralelně na více iniciativách a hledat jejich dlouhodobou udržitelnost.
Vidíte jako filmová vědkyně v pražských ulicích a náměstích obsazených Pražskými židlemi jakousi „scénografii“ města?
AFL: Je to samozřejmě o kompozici. Stalo se nám, že v jedné lokaci byla lehátka umístěna přímo na ulici před divadlo a působilo to nevkusně, tento mobiliář se tam nehodil a nebyl využíván, takže to bylo kontraproduktivní. Je třeba tedy vždy uvažovat v souvislostech. Pravidelně během roku lokality objíždím a sleduji, jak fungují.
Projekt Pražské židle & stolky původně vznikl v rámci IPR, ale později se tedy přesunul pod Kreativní Prahu. V čem se liší přístup urbanistů a architektů od přístupu organizace, která se zaměřuje primárně na rozvoj kultury a kreativního prostředí?
OH: My si s IPRem velmi dobře rozumíme, navazujeme na sebe. IPR ale vytváří urbanismus, architekturu města, zato my pracujeme s lidmi, kteří v tom městě žijí. V tom je zásadní rozdíl, ale jedno bez druhého nejde. Nás zajímají hlavně potřeby obyvatel a IPR pak vytváří a přeměňuje městský prostor, aby vyhovoval jejich požadavkům. Pokud nás osloví městská část s tím, že mají místo, se kterým si nevědí rady, my jako Kreativní Praha jsme k nim přizvaní a dodáme jim studii, která vychází z toho, co my o tomto místě zjistíme: kdo tam žije, jací jsou to lidé, jaké mají potřeby, zda jsou tam děti, školy, domovy seniorů, pracujeme i s historií toho místa. Zároveň zjišťujeme, co by městská část chtěla, a teprve potom dochází k návrhům, co na zvoleném místě udělat. Nápady tedy přicházejí zespodu se znalostí problematiky, nikoliv jako dříve formou příkazu zeshora. Naše práce tak nikdy nekončí, stejně jako se město rozvíjí, tak se rozvíjí i naše projekty.
Pracujete také jako ředitelka organizace Free Cinema a dlouhodobě se věnujete filmové výchově. Kde se s vámi můžeme potkat?
AFL: Nejčastěji na projekcích, workshopech nebo akcích zaměřených na filmovou a audiovizuální výchovu. S Free Cinema působíme napříč školami, kulturními institucemi i veřejným prostorem, takže těch míst je naštěstí docela dost. Ted se těšíme na letní filmovou školu v Uherském Hradišti.
Vnímáte v digitální éře a době platforem typu TikTok a Netflix u mladé generace potřebu klasického kina a tradičního filmového řemesla?
AFL: Myslím, že právě v digitální době je role kina a filmového řemesla možná ještě důležitější. Nejde o to stavět TikTok nebo Netflix proti klasickému filmu, ale učit mladé lidi rozumět různým formám audiovizuálního obsahu a kriticky s nimi pracovat. Kino navíc nabízí něco, co platformy nenahradí – společný zážitek a prostor pro diskuzi.
Kulturní a kreativní odvětví jsou často vnímána jako uzavřená. Jak přesně se Kreativní Praze daří propojovat lokální umělce, designéry či architekty s běžnými pražskými komunitami?
OH: Toto je téma, kterému se věnuji dlouhodobě, je to i součástí naší strategie. Vyzkoušel jsem už různé způsoby, ale myslím, že v zásadě se tato situace mění už na vysokých uměleckých školách. Uvědomují si, že tento typ umělecké spolupráce mezi sociální skupinou či komunitou a umělcem je čím dál běžnější. Proto už se mi nestává, pokud oslovuju umělce, aby mě někdo odmítl. Zapojujeme umělce i do projektů základních škol a to všechno jsou projekty, které fungují. Takže s propojováním nemáme žádný problém, naopak zájem pořád roste.
Organizujete Týden Kreativní Prahy, který se zaměřuje i na kreativní vzdělávání ve veřejném prostoru. Jaká klíčová témata se zde řeší nejvíce?
OH: Toto setkání je určeno zejména pro odborníky z městských částí, vyměňují si zde svoje zkušenosti. Loni jsme například řešili téma nezávislých kulturních center, jejich významu a způsobu financování, s jakými problémy se potýkají a podobně.
Jak vnímáte ekonomický a sociální přínos kreativních odvětví pro rozvoj města? Může dobře nastavená kulturní strategie čtvrti zvýšit kvalitu života obyvatel nebo i snížit kriminalitu a vandalismus?
OH: Ano, rozhodně, těch případů je mnoho.Tím, že se dané místo promění, a nemusí jít zrovna o developerský zásah, se z problémového sídliště stane úplně jiný prostor. Jen je potřeba spolupráce městských částí, administrativy, majitelů pozemků, tedy v podstatě to znamená, že každý dělá svoji práci. Není nutné do toho posílat miliardy, to se děje až tehdy, kdy se tato práce podcení a situace se nechá zajít tak daleko, že se musí hledat řešení, kterému bylo možné předejít. Kultura obecně generuje obrovské miliardové částky, a to se děje i v Praze. Je v tom sice i turismus, ale když se s ním umí dobře pracovat a využívat jeho možností, tak se vložené peníze do kultury mnohonásobně vrátí.
Program To je moje místo dává lidem do rukou finance i metodickou podporu, aby změnili své okolí. Jak se její přání a nápady plní?
OH: Sny se plní, a předně bych chtěl říct, že to stojí třeba jen dvacet tisíc korun. Kultura vůbec nemusí stát nějaké dramaticky vysoké částky. Jen je potřeba lidi podpořit, oni sami jsou zvyklí svou práci dělat za málo peněz, jsou to často nadšenci. Projekt To je moje místo přerozděluje jen asi 250 tisíc korun, což je skoro nic, ale my s tím podpoříme třeba deset projektů za rok a všechny tyto projekty jsou skvělé. Takže s velmi nízkými prostředky lze dosáhnout příjemného stavu a není třeba se stále ohánět tím, že na to nejsou prostředky.
Narážíte někdy při realizaci vašich projektů na situace, kdy lidé sice chtějí živý veřejný prostor, ale odmítají, aby kultura vznikala přímo pod jejich okny?
OH: To je poměrně časté. Například kulturní festival přitáhne velké množství lidí, je ale spojený třeba s několikadenním ruchem. S tím nic nenaděláme, vždycky se najde někdo, komu to vadí. Bylo by dobré vzít si příklad ze zahraničí: komu z místních kulturní akce vadí, vezme si na dva tři dny volno a odjede mimo město. Užije si klid a všichni jsou spokojení. Je to ale i tom, že obyvatelé mají svoje město rádi, rozumí, proč takové kroky dělá, že jim to někdo vysvětlí, proč se tak děje, jaká jsou pozitiva a dopady. Podstatná je komunikace, vysvětlování, pak se dá všechno pochopit.
Co vás osobně na vaší práci v Kreativní Praze baví nejvíc?
OH: Na našich projektech mě baví, že můžeme dosahovat nějakých změn a vidím konkrétní dopad své práce. To je pro mě další inspirací.
AFL: Mě také baví zájem o naše projekty a práce v týmu Kreativní Prahy.
Kdyby měl každý Pražan udělat jednu malou věc pro své okolí, co by to mělo být?
OH: Určitě zastavit se s někým, koho potkává každý den na ulici, a chvíli se s ním pobavit o místě, kde oba žijí. Vzájemně zjistí vztah k tomuto místu a začne se tak pomalu vytvářet komunitní síť.
AFL: Důležitá je také kultivace prostoru, kde člověk žije. Často to nestojí ani tolik energie a peněz. Stačí nebýt lhostejný.
Jaké jedno slovo nejlépe vystihuje budoucnost pražského veřejného prostoru?
OH: Zájem. Tedy opak lhostejnosti.
AFL: Zabydlenost.
Co byste Pražanům nejvíce přáli do nadcházející sezóny na ulicích a náměstích?
AFL: Mlžítka, ta se budou v létě hodit! (smích)
OH: Aby více využívali veřejný prostor, protože patří jim.
Autorka: Jitka Oltová Kroupová
Očkování nejen pro cestovatele. FN Olomouc otevře nové speciální pracoviště
Přichází změna počasí. Vedra utnou bouřky, výrazně se ochladí
Tropické noci, téměř 42 stupňů a stovky výjezdů. Extrémní vedra konečně poleví
Politici hodnotí co se v Plzni během tohoto volebního období povedlo a co naopak ne
Opaťák má nového majitele: ploty stavět nechce, žádá konec nepořádku a vraků v lese
Jihlava bude se suchem bojovat obřími nádržemi pod spodní částí náměstí
Ještě větší blbec, než jsme doufali: film, který se rozhodně zapsal do dějin české kinematografie
Karlovarský kraj chce jako první v Česku nasadit diagnostické autonomní auto
Karviná stáhla odvolání proti vyloučení z ligy, LFA nyní nejprve osloví Táborsko
