Pohled na památku UNESCO ze zahrad vil Löw-Beer a Tugendhat. Všechny fotografie: Daniela Lender Chaloupková
Roku 1995 byla vila prohlášena Národní kulturní památkou ČR a v roce 2001, jako jediná památka moderní architektury v České republice, na seznam dědictví UNESCO. V prosinci 2018 následovalo zapsání na Seznam kulturních statků pod zvýšenou ochranou Ministerstva Kultury ČR, což mimo jiné znamená, jak nám sdělila naše skvělá průvodkyně, že případné poškození vily během ozbrojeného konfliktu bude posuzováno jako válečný zločin. V neposlední řadě je vila uvedena také v katalogu moderní architektury mezinárodní organizace Iconic Houses, sdružující mimořádná díla světových architektů, architektonicky významné domy, domy umělců a ateliéry z 20. století přístupné veřejnosti jako domovní muzea.
Pojďte se se mnou projít funkcionalistickou vilou Tugendhat tak, jak jsem ji vnímala já.
Architektonický návrh vytvořil koncem roku 1928, na zakázku manželů Grety (1903 - 1970) a Fritze (1895 - 1958) Tugendhatových, německý architekt Ludwig Mies van der Rohe. Grete poznala významného architekta během svého pobytu v Berlíně roku 1927, kde studovala dějiny umění a oslovila jej s nabídkou stavby v Brně. Ten prý odmítl se slovy: „Příliš na východ od Berlína,“ v září roku 1928 však Brno navštívil.
Architekta Ludwiga Mies van der Rohe uchvátil pohled na brněnské panorama s dominantou hradu Špilberk. I my jsme byli fascinováni, přestože nám počasí příliš nepřálo. Ten den, kdy jsme vilu navštívili, bylo zataženo a velice brzy se začalo stmívat.
Stavba byla zahájena v červnu následujícího roku (1929), a financoval ji otec Grety Tugendhat, textilní průmyslník Alfred Löw-Beer (foto jeho vily v galerii). Dceři vystavil biancošek, a Mies tak nemusel řešit, odkud materiál získá a kolik to bude stát. Jediný doklad o ceně, který je badatelům k dispozici, je dopis Miesova žáka Philipa Johnsona, v němž zmiňuje, že stavba „ještě před dokončením stála jeden milion marek“. Tehdy to v přepočtu odpovídalo zhruba osmi milionům československých korun. Běžný rodinný řadový domek v Brně bylo možno v letech 1928 až 1932 postavit pod sto tisíc korun, stavba samostatně stojícího domu včetně pozemku vyšla maximálně na 250 tisíc. Vila byla postavena v rekordně krátké době pouhých 14 měsíců. Již v prosinci 1930 se manželé Tugendhatovi mohli nastěhovat.
Přicházejíce ze společné zahrady vil Löw-Beer a Tugendhat, obdivovali jsme geniální zasazení třípodlažní stavby do svažitého terénu. Obytné prostory jsou orientovány na jihozápad, tedy do zahrady, odkud přicházíme. Dle průčelí z Černopolní ulice totiž vila vypadá pouze jako jednopatrová.Výškový rozdíl vyplňuje poměrně rozsáhlý dilatační prostor (tzv. tunel) na úrovni druhého nadzemního podlaží. Zastavěná plocha celého domu činí 907 m², plocha hlavního obytného prostoru 237 m². Na chvíli jsem zalitovala, že není jaro. Fasády domu, porostlé popínavou zelení, dokáží "zamaskovat" jeho zmizení v zeleni, čímž umocní dokonalé propojení interiéru s exteriérem. Kromě terasy je nejkrásnější pohled do zahrady z jídelny a hlavního obytného prostoru přímo proti smuteční vrbě (na snímku uprostřed, vlevo schodiště, vedoucí z terasy do zahrady).
Nedílnou součástí unikátní vily bylo její, na svou dobu velmi mimořádné a nadčasové technické vybavení. Jedná se zejména o systém vzduchotechniky, kombinující zvlhčování, vytápění horkým vzduchem v zimě a ochlazování prostor v létě. Samozřejmostí byl rozvod pitné a užitkové vody a další technickou ,vychytávkou' elektrické ovládání velkých oken proti onyxové příčce a v jídelním prostoru, jež bylo možné pomocí elektromotorů spouštět až k podlaze.
V suterénu byla kotelna a prostor pro koks, sklep, komora na nářadí a zahradní nábytek, sklad ovoce a zeleniny, prádelna, sušárna a žehlírna a dále „molová komora“ na uskladnění kožichů. Nechyběla temná komora Fritze Tugendhata, který byl vášnivým foto a kinoamatérem.
Jak je však v malém českém rybníčku zvykem, tehdejší československá odborná periodika Miesovu realizaci ostentativně ignorovala. Pouze exkluzivní společenský časopis Měsíc představil vilu jako jeden z vrcholných projevů současné duševní i technické vyspělosti. Negativní postoje českých odborných kruhů jako by předznamenaly nelehkou budoucnost vily i jejích obyvatel.
Paní Greta již od roku 1933, po nástupu Adolfa Hitlera k moci, zajišťovala finanční a praktickou pomoc politickým uprchlíkům z Německa a moc dobře věděla, že setrvání jejich rodiny v Brně by znamenalo rozsudek smrti pro všechny. Proto odjíždí již v květnu 1938 i s dětmi Hannou, Ernstem a Herbertem do švýcarského Sankt Gallen. V červenci ji následuje manžel Fritz. V exilu se manželům narodily ještě dvě dcery, Daniela a Ruth. Po emigraci rodiny zůstal ve vile pouze šofér a správce Gustav Lössl, a to minimálně do začátku září 1941.
V říjnu 1939 vilu zkonfiskovala německá tajná státní policie gestapo (Geheime Staatspolizei) a od ledna 1942 se stala majetkem Velkoněmecké říše. V letech 1942 až 1945 si ji pronajal Walter Messerschmidt, ředitel Klöcknerwerke v Brně, který ji využíval jako byt a kancelář. Nechal zazdít prosklenou mléčnou stěnu v uličním průčelí (na snímku vlevo uprostřed) a průchod na horní terasu, zvýšit komín a vestavět další příčky v interiérech. Další informace o devastaci interiérů německými okupanty a následně i sovětskými osvoboditeli pod ostatními fotografiemi. V závětří za obloukem mléčné prosklené stěny je situován hlavní vstup do domu. Z terasy je samostatně přístupný byt šoféra i s garáží. Večerní nasvícení vstupní terasy v galerii.
Na jihovýchodní stěně horní terasy návštěvníky zaujme tzv. archeologické okénko (vlevo nahoře za třetím sloupem, cca 1 m²), kde je odhalen původní povrch fasády. Zahradní terasa měla ryze privátní charakter. Kromě pokoje vychovatelky je přístupná z každé ložnice i z předsíňky za vstupní halou, která odděluje pokoje paní Grety a chlapců. Děti mívaly na terase vaničku s vodou na šplouchání a bednu s pískem na bábovičky, jezdily zde na svých autíčkách a kolečkách. Pergola bývala porostlá zelení, tvořící příjemný stín, zábradlí obloukové lavičky ovíjely popínavé rostliny.
Horní terasa nabízí nádherný pohled na historické panorama města (v galerii). Vzhledem k poloze stavby ve svahu zvolil Mies van der Rohe jako nosný systém ocelový skelet, který je konstruován z 29 sloupů z nýtovaných L profilů (na snímku tři z nich), železobetonové stropy a cihelné zdivo. Nosné ocelové pilíře architekt nijak neskrýval, jen je v obytné části nechal obalit chromovanými krytkami. Velmi subtilní ocelová konstrukce s lesklým chromovým krytím tak umožnila volnou variaci tzv. plynoucího prostoru. Terasy a všechna schodiště mají travertinové obklady.
Po seznámení se s venkovními prostorami jsme prohlídku zahájili ve třetím podlaží, kam je přístup z terasy s mléčným průhledem (uprostřed nahoře) z Černopolní ulice do přijímací haly (na snímku). Zaoblená stěna z neprůhledného skla má z vnější strany leštěný povrch, z vnitřní strany pískovaný. Proti hlavním dveřím je k vidění dřevěná stěna s vzácnou palisandrovou dýhou a s dveřmi do malé předsíňky, z níž lze vyjít na terasu. Palisandr Rio (Dalbergia nigra) je velmi ohrožen a jeho výskyt je v současnosti omezen na brazilskou oblast Mata Atlântica.
U stěny stojí kulatý stolek se dvěma křesly typu Stuttgart s područkami a ratanovým výpletem. Na podlaze a na schodišti (na snímku uprostřed pod mléčným sklem), kterým se sestupuje do hlavního obytného prostoru vily ve druhém nadzemním podlaží, byl použit italský travertin, pocházející z italského Tivoli, z oblasti Lazio. V tamních lomech se však již několik let travertin netěžil a Mies si proto nechal části lomu znovu otevřít. S ohledem na počasí a ochranu nákladných podlahových krytin jsme všichni získali na své obutí "slušivé" plastové návleky (přístroj, podobný vysavači, je ve fotogalerii).
Z haly (vlevo) jsme vstoupili do rodičovské sekce. Vpravo část pokoje Fritze Tugendhata, sloužícího jako pracovna. Druhá polovina s funkcí ložnice je v galerii. Opět zde nalézáme křesla typu Stuttgart, nad knihovnou portrét paní Grety. Autorství knihovny a psacího stolu je připisováno Miesově spolupracovnici, architektce a designérce Lilly Reichové. Na podlaze je položeno linoleum značky DLW (Deutsche Linoleum Werke) ve smetanové barvě a orientální koberec.
Budoár Grety Tugendhat kombinuje funkci ložnice a dámské šatny. Nalevo podél stěny jsou původní vestavěné skříně s palisandrovou dýhou, pod oknem stojí menší odpočinkové sofa. Nechybí zrcadlo s toaletním stolkem, před ním stolička Barcelona (Miesovou specialitou bylo pojmenování jednotlivých kusů nábytku). Židle s názvem Brno z pásové oceli s potahem z třešňově červené kůže a kulatý stolek z trubkové oceli byly Miesem navrženy přímo pro tuto vilu. Architekt ji hojně používal i ve svých pozdějších realizacích a židle se stala bezesporu jednou z nejproslulejších ikon světového designu 20. století. U vestavěné skříňové stěny jsou dveře, kterými paní Greta procházela přes malou předsíňku u terasy přímo do pokoje chlapců. Podlahu zdobí koberec z bílé ovčí vlny s vysokým vlasem. Nádherný, měkoučký, ale s ohledem na svůj vztah k domácím pracím bych ho doma nechtěla ... ;-)
Z předsíňky mezi pokoji obou manželů je přístupná koupelna s WC. Paní průvodkyně nám s potutelným úsměvem zdůraznila, že na hygienu se v této rodině enormně dbalo.
Pokoj obou chlapců, Ernsta a Herberta, je zařízený jednoduchým lakovaným dětským nábytkem. Prostřednictvím posuvných dveří jde propojit s pokojem jejich starší sestry Hanny (vpravo). Hannah byla dcerou paní Grety z prvního manželství, které však nebylo šťastné a skončilo rozvodem. Nachází se zde dvě lůžka – v případě návštěvy na jednom z nich přespávala vychovatelka a její pokoj posloužil jako hostinský. Nábytek v dívčím pokoji je dýhován vzácným africkým zebranem.
Z pokojů obou rodičů i všech dětí se dalo vstoupit přímo na terasu s výhledem na brněnské panorama. K technické dokonalosti vily patřilo i dnes již neexistující bezpečnostní a signalizační zařízení. V noci byl přechod z ulice na terasu uzavřen fotobuňkou, aby mohli obyvatelé bez obav nechat otevřené dveře z ložnice na terasu.
Vlevo část dětské koupelny. Vybavena byla klasickou i masážní sprchou, před vanou je kovový sloupek s mechanismem na vypouštění vody (v galerii). Vychovatelkou neboli guvernantkou Tugendhatových dětí byla Irene Kalkofenová (1909 - 2004). Pocházela z Berlína a měla německou národnost i státní příslušnost. U Tugendhatových pracovala ještě před nastěhováním do Brna. Poté, co pomohla svým zaměstnavatelům emigrovat do Švýcarska, odjela počátkem července 1938 natrvalo do Anglie. Bydlela v pokoji s výhledem do ulice. Nábytek v jejím pokoji je dýhován zebranem. Nalezneme zde psací stolek s židlí Stuttgart a křeslo Tugendhat s textilním károvaným potahem. Na podlaze je orientální koberec. V roce 1995 paní Irene Kalkofen vilu ještě naposledy navštívila.
Poté jsme již po točitém schodišti, dlážděném rovněž italským travertinem, sestoupili do hlavního obytného a reprezentativního prostoru v druhém podlaží.
Bezprostředně vedle vstupu ze schodiště najdeme menší posezení sestávající ze čtyř židlí typu Brno potažených pergamenem v barvě slonovinové kosti a kulatého stolku neprůhledné prosklené stěny, kterou lze shora či zdola podsvítit (v galerii). Plynule navazuje hudební "salon" s klavírem, stoličkou Stuttgart a bufetem z opaxitového skla, stojícím u onyxové příčky (vpravo za nosným sloupem). Variabilního propojení a uzavření tohoto obrovského obytného prostoru prostoru docílil architekt Ludwig Mies van der Rohe užitím několika závěsů ze šantungového hedvábí a bílého sametu. Právě cit pro materiály a barevnost a jejich nevšední využití v interiéru byly doménou berlínské návrhářky Lilly Reich, která s Miesem na návrhu interiéru úzce spolupracovala.
Mezi onyxovou příčkou a klavírem visí bílý sametový závěs, jehož zatažením je možné oddělit prostor knihovny. V knihovně a pod křídlem jsou perské koberce, za onyxovou stěnou ručně tkaný koberec z hnědé přírodní vlny.
Nad klavírem (vlevo nahoře) se nachází okénko projektorové komory, z níž ve 30. letech Fritz Tugendhat promítal filmy, ale i své diapozitivy a amatérské záběry. Prostor za bufetem sloužil jako pracovna, které dominuje velký pracovní stůl s dýhou z makassarského ebenu, doplněný židlemi typu Stuttgart s područkami. Obytné prostory zdobí a osvětlují přesné repliky ikonické lustrů dánského architekta Poula Henningsena (1894 - 1967). Také vestavěná knihovna (v pozadí), jako jedna z mála v původním stavu, je obložena exotickou dýhou z makassarského ebenu, sahající od podlahy až ke stropu. Prohlédli jsme si bridžový stolek s posezením v barvě slonovinové kosti a volně stojící křeslo Tugendhat v béžové kůži s knoflíkovým štepem a područkami (v galerii). Křeslo Tugendhat bylo navržené Miesem v roce 1930 přímo pro brněnskou vilu a nese název podle majitelů. Také v knihovně je podlaha pokryta perskými koberci.
Hlavní prosklenou stěnu před zimní zahradou je možno zatáhnout černým závěsem ze šantungového hedvábí navazujícího na černý sametový závěs mezi onyxovou příčkou a zimní zahradou. Naše skvělá a vtipná průvodkyně, troufám si přímo říci, že erudovaná (dle slovníku cizích slov = znalá, zkušená, vzdělaná), se právě chystá nám ukázat, jak vypadá onyxová stěna, když ji prosvětluje slunce.
Podlahu před onyxovou příčkou pokrývá koberec ze světlé přírodní vlny, ručně tkaný Alen Müller-Hellwigovou v německém Lübecku. Stávající společenské posezení se skládá ze tří křesel a jednoho taburetu Barcelona ve smaragdově zelené kůži, tří křesel Tugendhat se stříbrošedým látkovým potahem a stolku. Křesla Tugendhat mají rám z ploché chromované oceli a výrazným prvkem jsou pryžové popruhy. Prohlíželi jsme si je i v pokoji vychovatelky a v knihovně.
Příčka z medově žlutého onyxu s bílou kresbou je snad nejznámějším prvkem vily Tugendhat. Hornina pochází z afrického pohoří Atlas v severním Maroku. Co jsem netušila, a dozvěděla se právě během prohlídky, nejedná se o pravý onyx neboli polodrahokam chalcedon, ale o karbonátovou horninu, tedy druh vápence - aragonit. I přes vědeckou nesprávnost je toto pojmenování natolik rozšířené, že se jedná o naprosto zavedený obchodní název.
Má však jedinečnou vlastnost. Pod určitým úhlem propouští sluneční paprsky a mění se tak jeho barva (foto v galerii z webu MMB). Architekt Mies horninu objevil v Hamburku, kde prý byla určena k výrobě dvou velkých váz pro luxusní zaoceánský parník. Nevzdal se však možnosti získat ji pro brněnskou vilu, a to i přes značnou nákladnost. Pořízení onyxové stěny přišlo na 200 000 prvorepublikových korun. Osobně pak dohlížel na přesné rozřezávání bloku a sestavení ploten tak, aby správně vyšla kresba kamene. Když se prý dodatečně ukázalo, že je kámen průsvitný a že určitá místa onyxové stěny, prosvětlená zapadajícím sluncem, rudě září, bylo to pro něj velmi radostné překvapení. Tomu se říká kouzlo nechtěného :-))
Nacističtí okupanti uvažovali o jejím rozřezání na náhrobní kameny, k čemuž naštěstí nedošlo.
Jediným uměleckým dílem v interiéru byla plastika dívčího torza (dnes bronzová kopie) od německého expresionistického sochaře Wilhelma Lehmbrucka z roku 1913, kterou si Tugendhatovi velmi oblíbili. Také zde jsme obdivovali Henningsenovy lustry. Vpravo vzadu průchod na venkovní terasu a do zahrady.
Manželé Tugendhatovi prý odmítli názor, že monumentální až patetický obytný prostor dovoluje jen jakési sváteční a výstavní bydlení. To by mohla dokládat historka o tom, že před každou plánovanou návštěvou architekta Miese prý do zásuvek uklízeli vystavené drobnosti, které by neladily s jeho odborným názorem :-). Nenucená domácí pohoda vyzařuje z mnoha rodinných fotografií pána domu, který byl nadšeným fotoamatérem. Právě tato jeho záliba byla důležitým zdrojem při tvorbě návrhů původního vzhledu domu při provedení rekonstrukce vily v letech 2010 až 2012.
Celou zadní stranu místnosti lemuje oddělená zimní zahrada s vlastním mikroklimatem (v galerii), která sloužila jako skleník s kvetoucími rostlinami. Na podlahách v hlavním obytném prostoru a v ložnicích je položeno přírodní DLW linoleum (Deutsche Linoleum-Werke) ve smetanové barvě. Podlaha měla působit jako jednolitá plocha, aby byl umocněn pocit volně plynoucího prostoru. Solitérem i barevným akcentem v souboru sedacího nábytku je lehátko (tzv. chaise longue či spring chair) potažené rubínově červeným sametem. Z historických fotografií je zřejmé, že poloha lehátka i křesel Barcelona a Tugendhat byla proměnlivá.
Další části obytného prostoru, jídelně, dominuje ebenová dýha vytěžená v oblasti Makassar na ostrově Celebes v jihovýchodní Asii. Tmavě hnědé a žlutě žilkované ebenové dřevo pro zaoblenou příčku a vestavěnou knihovnu vybral Mies pravděpodobně v Paříži, kde našel dostatečně dlouhé dýhy, sahající od podlahy až ke stropu. Jídelně dominuje kulatý stůl dýhovaný černou leštěnou hruškou, který bylo možné, pomocí kovových kolejnic, sestavit do tří velikostí pro potřeby šesti až šestnácti osob. Spočívá na ocelové noze se stejným profilem i opláštěním, jaké mají nosné sloupy. Okolo něj stojí opět židle Brno potažené pergamenem. Součástí jídelny je také mramorová odkládací deska při vnitřním líci dřevěné zaoblené příčky. Jsou zde vystaveny kopie fotografií Fritze Tugendhata.
Vraťme se nyní zpět do let nacistické nadvlády. Historicky je doloženo, že již na podzim 1940 příčka z makassarského ebenu a většina mobiliáře ve vile chyběla. Až v roce 2011 byla objevena v menze Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde byla druhotně použita jako obklad stěny. Gestapo, které vilu v roce 1939 zkonfiskovalo a dnešní právnickou fakultu mělo jako svoji ústřednu, nechalo ebenovými dýhami vyzdobit svůj důstojnický klub. Díky náročné práci restaurátorů se tento autentický prvek vrátil na své místo v rámci památkové obnovy vily v roce 2012.
V popředí je patrný křížový profil jednoho z 29 nosných sloupů s lesklým chromovým krytem. Z jídelny je možné vstoupit na zahradní travertinovou terasu.
Celá přední strana pokoje je prosklená sedmi velkými tabulemi velmi průzračného skla o rozměrech 5 × 3,5 metru a síle 9,8 mm. Dvě z těchto tabulí se dají pomocí stále funkčního systému elektromotorů spouštět až k podlaze a otevřít tak pokoj do zahrady. Ochranu proti slunci zajišťují plátěné markýzy, zajištěno je i zamezení rosení skel. Tlačítka na ovládání posuvu oken jsou umístěna u dveří.
Toto úžasné prosklení vzalo zasvé během spojeneckého náletu amerického strategického letectva na Brno 20. listopadu 1944, kdy dopadlo několik pum do obydlené části. Tlakovou vlnou byla zničena všechna okna kromě jednoho, které bylo v té době zřejmě zasunuté do podlahy.
To nejhorší však jedinečnou funkcionalistickou stavbu teprve čekalo.
V roce 1945 zabrala vilu Rudá armáda a použila ji k ubytování sovětských vojáků, konkrétně jezdeckého oddílu maršála Malinovského. Cituji ze vzpomínek pamětnice té doby: „Odbourali plot zahrady asi v délce šesti metrů a tudy na koních jezdili po Černých Polích, kde plenili byty. A protože jsme bydleli přímo proti zničenému plotu zahrady Tugendhatových, byli jsme tímto počínáním zděšeni. Z okna obývacího pokoje jsme viděli pouze bývalou zimní zahradu ve vile. Z nádherné společenské místnosti si udělali stáj pro koně!“
Stav domu na konci války byl vylíčen dostatečně výmluvně v písemném protokolu: „Koupelna u ložnic rodičů byla prakticky zničená; na horní terase byla poškozená lavice a poházené kusy nábytku jako palivové dřevo; linoleum na podlaze bylo zničeno koňskými kopyty. Police knihovny z exotického dřeva posloužily za otop. Vše je v dezolátním stavu, zpustošené, vybité, rozlámané, na zemi plno střepů, smetí a špíny, hadrů, různých odpadků, skla apod. Velké okenní tabule roztřískané, všude plno skla a koňského trusu a hnoje. V technickém podlaží chybí motory ke stroji pro výměnu vzduchu a pro spouštění oken, v kotelně poškozený kotel ….“
Naprosto nepochopitelné informace jsme šli "rozchodit" prohlídkou kuchyňského zázemí v personálním traktu. Uprostřed kuchyně (vlevo) býval zřejmě plynový sporák. Pod oknem a podél pravé stěny je „kuchyňská linka" s dřezem. V protějším koutě stojí dřevěný čtvercový kuchyňský stůl se čtyřmi dřevěnými židlemi s pergamenem (v galerii). Vestavěná dřevěná skříň odděluje spižírnu (vpravo). Stěny kuchyně jsou až ke stropu obloženy bělninovými obkladačkami barvy slonovinové kosti, na podlaze je položená keramická dlažba.
Z přípravny jsme velice opatrně sestoupili po točitém ocelovém schodišti do technického podlaží. Tam jsme si prohlédli velice zajímavou výstavu.
*************************************************************************************************************************
Ikonické křeslo Barcelona: idea, příběh, konstrukce
Suterénní prostor vily sloužil původně pro skladování zahradního nábytku. Po poslední památkové obnově je využíván pro stálou expozici, kde se návštěvníci mohou seznámit s historií stavby, se stavebníky a architektem. V roce 2019 byla doplněna o informace k Miesově pracovní a životní partnerce Lilly Reich. Pravidelně je tento prostor využíván jako auditorium k přednáškám, odborným seminářům a krátkodobým výstavám.
Ještě do 15. března můžete navštívit výše uvedenou výstavu, věnovanou jedné z nábytkářských ikon. Křeslo Barcelona, navržené v roce 1929 Ludwigem Miesem van der Rohe pro Německý pavilon v Barceloně, se od svého vzniku stalo jedním z nejvýznamnějších příkladů modernistického nábytkového designu. Ačkoli bylo původně vytvořeno jako součást dočasné výstavy, nadčasovost Miesova návrhu překonala desetiletí.
Výstava přibližuje příběh tohoto křesla od počátečních prototypů až k současné masové produkci. Poprvé také detailně ukazuje, jak byly vyrobeny autentické kopie umístěné ve vile Tugendhat jako součást sezení u onyxové stěny v obytném prostoru druhého podlaží. Zleva licencovaná výroba křesla podle originálního návrhu (1953), upravený design (2006); replika podle originální projektové dokumentace (2012) a kostra křesla - ukázka konstrukčního řešení rámu z ohýbané pásové oceli (replika, 2012). Exponát vpravo níže na samostatné fotografii.
Předběžná studie křesla Barcelona (1928). Mies použil místo dřeva chromovanou ocel. Ohnuté pásy vytvářely elegantní křivku. Výroba byla technicky velice náročná. Ocelový rám se ručně svařoval a brousil, polštáře byly z kůže a koňských žíní.
Originální dobový exponát (1929)
*************************************************************************************************************************
A jaké byly poválečné osudy vily Tugendhat?
Již od 1. srpna 1945 zde působila soukromá taneční škola profesorky brněnské konzervatoře Karly Hladké. Podle vzpomínek potomků Karla Hladká s rodinou bydlela v nejvyšším podlaží a rovněž zajistila řadu poválečných oprav. Přestože byl o její kurzy tance a rytmiky velký zájem, následkem únorových událostí roku 1948 byla soukromá taneční škola k 30. červnu 1950 zrušena.
V říjnu téhož roku byl objekt převeden do vlastnictví československého státu a přidělen Státnímu ústavu léčebného tělocviku. Bylo zde zřízeno rehabilitační středisko pro děti s vadami páteře, které zde působilo jako součást nedaleké dětské nemocnice až do konce sedmdesátých let. Během politického uvolňování v 60. letech se začalo uvažovat o zásadních stavebních opravách. V listopadu 1967 navštívila Brno Greta Tugendhat, která byla stavem domu, následkem necitlivých stavebních úprav, naprosto zděšena.
Po okupaci Československa v roce 1968 byla uvolněným poměrům učiněna přítrž. Přestože do dubna 1970 paní Greta ještě několikrát Brno navštívila, její snahy o obnovu vily nebyly vyslyšeny.
První komplexní obnova a rekonstrukce vily proběhly až v letech 1981 až 1985. Národní výbor města Brna tehdy rozhodl, že dům bude sloužit k reprezentaci města a k občasnému ubytování hostů. Veřejnost byla jednoznačně vyloučena. Stavebněhistorické, restaurátorské ani jiné průzkumy provedeny nebyly. Jako jediný zdroj informací sloužily projektantům archivní plány a fotografie ze sbírek Muzea města Brna.
Zkorodované ocelové konstrukce skleněných výplní, rámy oken a dveří byly jen očištěny a opatřeny tehdy běžně dostupným nátěrem. Pravé linoleum nahradilo domácí PVC. Zaoblená příčka z makassarského ebenu u jídelny byla proti vůli projektantů vyřešena úpravou s vysokým soklem s nevhodným podélným dýhováním. Horní obytná terasa byla nově předlážděna, střecha dostala živičnou krytinu. Vnitřní omítky byly šetrně opraveny a opatřeny výmalbou v bílé barvě.
V roce 1992 se vila Tugendhat dostala do povědomí veřejnosti jako místo, kde se mezi předsedou vlády České republiky Václavem Klausem a předsedou vlády Slovenské republiky Vladimírem Mečiarem "upeklo" rozdělení Československa a o rok později se zde dojednalo dělení federálního majetku.
Muzeum města Brna (MMB) vilu od 1. července 1994 zpřístupnilo veřejnosti jako památník moderní architektury.
Již zmíněná komplexní památková obnova vily Tugendhat, která vrátila dům i zahradu do stavu, jak jej navrhl Ludwig Mies van der Rohe a jak byl realizován v letech 1929 až 1930, proběhla v letech 2010 až 2012 a přišla na 174 milionů korun. Interiéry byly vybaveny přesnými replikami původního mobiliáře. Pro veřejnost byla vila otevřena 6. března 2012 a během prvních dvou týdnů ji navštívilo zhruba 1500 zájemců.
O tři roky později zde režisér Filip Renč natáčel film o meziválečné herečce Lídě Baarové a v rámci festivalu Meeting Brno 2017 navštívilo vilu Tugendhat 120 potomků rodin Tugendhat a Löw-Beer z celého světa.
Osudy domu (ne však jeho majitelů) se staly inspirací pro román Simona Mawera Skleněný pokoj z roku 2009. V roce 2018 probíhalo ve vile natáčení česko-slovenského koprodukčního filmového dramatu režiséra Julia Ševčíka na motivy stejnojmenného románu. Navzdory mezinárodnímu obsazení se však smyšlená fabule, zásadně se odlišující od historické reality, neshledala s přijetím u diváků, a už vůbec ne u kritiků. Fotografie: Bioscop
V červnu roku 2020 došlo po mnoha letech k opětovnému propojení zahrady vil Tugendhat a Löw-Beer, což se setkalo s velmi příznivou odezvou veřejnosti.
Procházka zahradami a prohlídka vily Tugendhat pro mne byly zážitkem, na nějž budu velmi dlouho vzpomínat a není vyloučeno, že se tam ještě někdy vrátím. Opětovně jsem se utvrdila v tom, že násilí, chamtivost a touha vlastnit a ovládat cizí majetky a území je nebezpečná. Objekty možná přežijí, ale lidské osudy jsou jednou provždy zničeny.
S velkou úctou se skláním před úsilím všech, kteří dokázali vilu Tugendhat obnovit do současné podoby.
Více info: https://www.tugendhat.eu
Fotografie prosvětlené onyxové stěny v galerii z webu MMB Brno
Fotografie z filmu Skleněný pokoj: distribuční společnost Bioscop
