Norsko a Finsko. Málokteré dvě sousední země se od sebe vzájemně tolik liší. Finsko je ploché a poseté tisíci jezery obklopenými tichými lesy. Jeho více než 180 000 jezer rozesetých mezi lesy tvoří mozaiku, která působí jako zrcadlo nebe. Voda je zde všudypřítomná - klidná, temná, hluboká. Lesy, převážně borové a smrkové, pokrývají přes 70 % území a vytvářejí dojem nekonečna. Norsko se naopak tyčí - fjordy se zařezávají hluboko do pevniny, zatímco hory stoupají k nebi. Voda zde není klidná, ale divoká - vodopády, příboj, ledovce. Každý kout norské přírody působí jako výjev ze starobylé ságy.
Před touto cestou jsme již dříve projeli téměř celé Norsko a jižní část Finska. Tentokrát jsme se proto v doprovodu synovce Martina a neteře Elišky vypravili na samotný sever těchto dvou zemí. Cílem bylo dostat se až na nejsevernější bod Evropy dostupný po silnici - Nordkap. Cesta letadlem vedla nejprve do Helsinek a dále do Rovaniemi. Odtud byl naplánován přesun po silnici do města Inari, kde jsme měli rezervováno ubytování. Do Rovaniemi jsme přiletěli večer 26. července roku 2015. Pronajatým autem jsme odjeli do blízkého hostelu. Ráno si prohlédneme místní zajímavosti.
Rovaniemi se nachází ve finském Laponsku. Během druhé světové války bylo téměř celé město zničeno. Proč k tomu došlo? Finsko uzavřelo v září roku 1944 příměří se Sovětským svazem, což zahrnovalo podmínku, že musí vypudit německé jednotky ze svého území. Německá armáda při strategickém ústupu směrem do Norska použila taktiku spálené země. Aby ztížila postup sovětských vojsk, ničila mosty, železnice a budovy. Rovaniemi bylo vypáleno téměř celé, včetně historického centra, ale díky návrhu slavného architekta Alvara Aalta bylo znovu vybudováno ve tvaru sobí hlavy - s mostem Jätkänkynttilä jako „svíčkou“ mezi parohy. V zimě zde panuje polární noc, kdy slunce vůbec nevychází, zatímco v létě svítí půlnoční slunce, což jsme zažili i my. Asi 8 km od centra města se nachází vesnička Santa Clause. Podle finské legendy sice Santa Claus žije na hoře Korvatunturi Joulupukki, ale jeho „oficiální“ sídlo bylo v roce 1985 zřízeno právě v Rovaniemi. Vesnička je trochu kýčovitá, jsou zde tematické obchody, restaurace, sobí farmy, psí spřežení a hotel ve stylu iglú.
Turisty sem láká rovněž možnost překročit severní polární kruh. Je to pomyslná linie (66°33′ severní šířky), za kterou nastává přírodní jev polárního dne a polární noci. Eliška neodolala a tento "historický" okamžik patřičně zdokumentovala.
V zimě je tato oblast ideální pro pozorování polární záře (Aurora Borealis), která zde "tančí" na obloze až 200 nocí v roce.
Po krátké prohlídce Rovaniemi nás čeká cesta do Inari. Více než čtyři hodiny se zastávkami a krátkými procházkami mlčenlivou finskou přírodou. Ostatně ani Finové nejsou příliš hovorní. Dokonce se nám zdálo, že mají rádi ticho, kterého se tak bojí většina našich restaurací a obchodů. Stalo se nám, že recepční hotelu s provinilým výrazem ztišil i tak téměř neslyšitelné rádio, protože se domníval, že nás to ruší.
Následující den nedočkavě vyrážíme na Nordkap. Čeká nás dalších šest hodin putování severskou krajinou. Obě země dělí řeka Karasjohka. První město na norské straně se jmenuje Karasjok. Druhá polovina cesty povede podél břehu fjordu Porsangerfjorden. Ještě před fjordem se krajina pomalu mění, objevují se první pahorky.
Konečně fjord. Krajina se otevírá a obloha se vyjasňuje.
Kolem silnice se pasou sobi, kteří se někdy procházejí přímo na vozovce. Vědí, že jim nikdo neublíží.
Objevují se typické norské domky. Malé vesnice Lakselv či Olderfjord působí jako záchytné body v jinak nekonečné krajině. Místní architektura je skromná, často dřevěná, přizpůsobená drsnému klimatu.
Zasmušilá finská rovina ustupuje dramatičtější krajině. Porsangerfjorden je čtvrtý nejdelší fjord v Norsku. Táhne se 123 kilometrů od Barentsova moře hluboko do vnitrozemí kraje Finnmark. Šířka fjordu se pohybuje mezi 10-20 km, s maximální hloubkou 310 metrů u ostrova Tamsøya. Západní břeh tvoří poloostrov Porsanger, východní Sværholt - oba lemované dolomitovými útesy až 200 metrů vysokými. Evropská silnice E69, kterou jedeme, se vine podél západního pobřeží, často v těsné blízkosti vody, s výhledy na ostrůvky, zátoky a otevřené moře. Ve vodách fjordu žijí běluhy a tuleni. Místy se silnice ztrácí v borových lesích, jindy se otevře výhled na širé moře. Porsanger však není pouze norský - je rovněž sámský a kvenský. Sámové jsou původní obyvatelé severní Evropy, konkrétně oblasti zvané Sápmi, která se rozkládá přes severní části Norska, Švédska, Finska a zasahuje i do Murmanské oblasti Ruska. Jsou jediným oficiálně uznaným domorodým národem Skandinávie. Jejich jazyk je blízce příbuzný finštině a estonštině. V minulosti byli označováni jako „Laponci“, ale mnozí Sámové toto označení považují za hanlivé. Dříve se živili rybolovem, lovem kožešinových zvířat a především polokočovným chovem sobů. Sobi byli a jsou ústředním prvkem sámské kultury. Dnes se však chovu sobů věnuje méně než 10 % Sámů, ale právo na tento způsob obživy je vyhrazeno pouze jim. Mnoho mladých Sámů odchází do měst, což mnohdy vede ke ztrátě jejich identity. Přesto zůstávají hrdým národem, který se snaží o oživení svých tradic. Zatímco Sámové jsou známí i u nás, o existenci Kvenů ví málokdo. Jedná se o potomky finsky mluvících přistěhovalců, kteří přicházeli do severního Norska ze sousedního Finska již od 16. století. Jejich migrace byla často motivována hladem, válkami nebo hledáním lepších podmínek pro rybolov a zemědělství. Jazyk Kvenů je blízký severofinské finštině. Dnes jím aktivně mluví pouze několik tisíc lidí, většinou starší generace.
U brány na vjezdu do prostoru Nordkapu sedí mladý Holanďan. "Máte ohromné štěstí, dnešní slunečné počasí a dobrý výhled je tady tak dvakrát, třikrát za rok. Většinou jsou zde mlhy a fouká ledový vítr." Jsme samozřejmě rádi a okouzleni pozorujeme moře směrem k severu. Mys se dramaticky tyčí nad Severním ledovým oceánem. Ocelová zeměkoule na okraji útesu přitahuje pozornost turistů. Někteří dokonce lezou na její vrchol.
Eliška ani Martin tomu naštěstí nepodlehli. Raději jsme si prohlédli návštěvnické centrum vybudované ve skále, kde byla výstava, panoramatické kino, malá restaurace a obchod se suvenýry. Vedle něj jsme si prohlédli památník „Děti Země“ vytvořený v roce 1989 norskou sochařkou Evou Rognli. Skládá se ze sedmi kulatých kamenných disků, na kterých jsou vytesány kresby dětí z Brazílie, USA, Itálie, Japonska, Thajska, Ruska a Tanzánie. Symbolizují touhu dětí po mírové budoucnosti.
Norsko je mimořádně drahá země, takže jsme se v samoobslužné restauraci spokojili s lososovou polévkou a pečivem, což ale přesto stálo přibližně 500 našich korun na osobu. Navštívit Nordkap bylo určitě zajímavé, ale přiznávám, že se nám více líbila samotná cesta tam a zpět.
Krajina koupající se ve večerním slunci cestou zpět z Nordkapu
Abychom poznali něco jiného, rozhodli jsme se vrátit do Finska delší trasou norskými silnicemi E6 a E45. Přestože bylo denní světlo celou noc s mírným zešeřením kolem půlnoci, dojet zpět do našeho hotelu Kultahovi v Inari bylo nereálné. Zastavili jsme se proto na noc v malém penzionu, který patřil starším německým manželům dlouhodobě žijícím v Norsku. Můj manžel toho využil, aby si s nimi ve své nepříliš dokonalé němčině popovídal. Dověděli jsme se tak o skalních malbách nedaleko městečka Alta, kam jsme se následující den vypravili po vydatné německo-norské snídani.
Počasí se vrátilo do své pošmourné a deštivé podoby. Návštěva skalních maleb a rytin v Altě však stála za to. Nejstarší z nich jsou staré sedm tisíc let. Zobrazují scény z každodenního života – lov, rybolov, rituály a zvířata. Rozeznali jsme soby, losy, medvědy a velryby a rovněž lodě. V místním muzeu jsme se dozvěděli, že některé rytiny naznačují šamanské praktiky, včetně uctívání medvěda.
Kromě prehistorických maleb nás zaujala i letní severská květena.
Na dalším úseku trasy do Karasjoku, kde jsme se opět napojili na silnici E6, nás opět fascinovala krása severské přírody. Někdy trochu ponurá a deštivá, jindy ve veselejších barvách.
Jsme zpět v našem útulném hotelu Kultahovi.
Nejvíce jsme se těšili na snídaně, a to nejen kvůli jídlu. Těsně za průhlednou stěnou jídelny bylo krmítko pro veverky, které jako by se před lidmi rády předváděly. Pobíhaly, skákaly na krmítko, kde ukořistily oříšek a pelášily dolů, aby si ho v klidu vychutnaly.
Hotel Kultahovi je ubytování v tradičním finském stylu. Leží na břehu řeky Juutuanjoki, která se nedaleko vlévá do jezera Juutuanvuono. Procházky v jeho okolí byly velmi příjemné. Hned za veverčím krmítkem tekla řeka. Její ústí do jezera je od hotelu vzdálené zhruba 350 metrů. Finsko léčí klidem a čistým vzduchem.
Procházky v okolí hotelu
Další den jsme věnovali prozkoumání oblasti na jihovýchod od Inari. Cestou jsme se zastavili v restauraci Karhu Tupa, která se nachází u parkoviště nedaleko skalních útvarů Karhunpesäkivi (Medvědí hnízdo). Stejně jako mnohde jinde ve Finsku to byla spíše jídelna. Na rozdíl od Norska se lze v zemi tisíců jezer velmi chutně a poměrně levně najíst nejen v podobných jídelnách, ale i například u čerpacích stanic.
Na lesním hřbitově s dřevěným kostelem upoutaly naši pozornost hroby s ruskými jmény. Jsou tam pohřbeni skoltští Sámové, jejichž historie, jazyk a kultura se výrazně liší od ostatních Laponců, zejména v důsledku jejich geografického původu a náboženství. Původně obývali oblast Petsamo, ale po jejím připojení k Sovětskému svazu v roce 1944 byli Skoltové nuceni opustit své domovy. Finská vláda jim poskytla nové osady právě v oblasti Inari. Na rozdíl od většiny Sámů, kteří jsou luteráni, jsou Skoltové tradičně pravoslavní křesťané. Jejich jména (např. Jefremoff nebo Feodoroff) jsou jednoznačně ruského původu.
Finsko mělo v minulosti vazbu na Rusko, což bezpochyby ovlivnilo jeho historii. V letech 1809 až 1917 bylo součástí Ruska, v jehož rámci existovalo jako Finské velkovévodství. Před rokem 1809 bylo Finsko po staletí zase částí Švédského království. Po finské válce mezi Švédskem a Ruskem bylo Finsko postoupeno Rusku. Zachovalo si však vlastní zákony, měnu a dokonce i samostatnou armádu, ruský car byl ale zároveň velkovévodou Finska. Po ruské revoluci a pádu carského režimu vyhlásilo Finsko v roce 1917 konečně nezávislost.
Neodolali jsme ani plavbě na jezeře Inari. Přístaviště se nacházelo na druhém břehu řeky naproti hotelu. Plavba vedla k ostrovu Ukko, který je posvátným místem Laponců.
První srpnový den jedeme znovu do Norska, tentokrát do jeho nejvýchodnějšího výběžku hraničícího s Ruskem. Asi 400 km severně od polárního kruhu, ve fjordu Bøk, který ústí do Barentsova moře, leží město Kirkenes. Má pohnutou historii - během druhé světové války bylo více než třistakrát bombardováno. Kirkenes byl osvobozen Rudou armádou v říjnu roku 1944 jako první norské město zbavené nacistické nadvlády. I zde Němci po sobě zanechali spálenou zemi. Vraťme se však do doby naší cesty. Při procházce deštivým městem jsme měli dojem, že jsme spíše v Rusku než v Norsku. Hranice je zde výrazně cítit. Nápisy ve městě byly nejen v norštině, ale i v ruštině. Rovněž některé suvenýry očividně pocházely z Ruska.
V ulicích Kirkenesu
Jako vždy nás přitahuje hranice nepoznaného. Relativně blízko (220 km) se na poloostrově Kola nachází Murmansk. Bez víza se tam ale nedostaneme. Jeli jsme se tedy alespoň podívat na ruskou hranici.
Na zpáteční cestě k veverkám v hotelu Kultahovi jsme měli příležitost ochutnat severskou kuchyni. Náhodou jsme objevili malou rodinnou restauraci. Paní majitelce a kuchařce v jedné osobě jsme dali přezdívku "finská babička", protože se o nás starala jako o členy své rodiny. Lososová polévka, šťávy z lesních bobulí, včetně rakytníku, masové koule ze sobího masa, losos na finský způsob. Hostina s teplem domova. Těžko se nám odcházelo.
Zde bych ještě ráda uvedla naši zkušenost s komáry. Na severu Finska v létě stačí odhalit jakoukoliv část těla a je okamžítě pokryta černou vrstvou tohoto krvežíznivého hmyzu. Zvláště nastal problém v případě, kdy jsme si potřebovali v lese "odskočit". Ve Finsku je kromě tisíců jezer i mnoho mokřadů, rašelinišť a bažin, které jsou ideálním prostředím pro kladení vajíček a vývoj larev komárů. Po dlouhé zimě dochází na jaře k rychlému tání sněhu, což vytváří dočasné tůně a kaluže - další ideální líhniště. Vajíčka některých druhů komárů přezimují pod sněhem a komáři se hromadně líhnou, jakmile se oteplí. V létě na severu Finska slunce nezapadá i více než sedmdesát dní, což znamená dlouhé období aktivity pro hmyz. Teploty jsou mírné (kolem 15-20 °C) a to komárům vyhovuje. Nejvíce jich je v červnu a červenci. Mají zde i málo přirozených nepřátel (například vážek), kteří by jejich počet snižovali.
Silnice 955 vede jihozápadním směrem od Inari podél řeky Juutuanjoki. Tento vodní tok máme sice těsně před naším hotelem, ale jeho tichou krásu jsme chtěli poznat důkladněji. Severská řeka nás rozhodně nezklamala. Je lemována mírně zvlněnými svahy a letní severskou květenou.
Nedaleko jejího břehu jsme objevili i zajímavý skanzen s ukázkou sámských obydlí. Některé z nich mají na střeše na podkladu z březové kůry vrstvu zeminy a trávy, která v zimě udržuje uvnitř teplo a v létě naopak chrání před přehříváním. V odlehlých oblastech Laponska je stavební materiál omezený. Tráva a drn jsou naopak snadno dostupné. Těžká travnatá střecha rovněž pomáhá stabilizovat dřevěnou konstrukci srubu, zejména proti silnému větru, a trávník na střeše zadržuje vodu. Tyto tradiční stavby jsou postaveny převážně z borovicového nebo smrkového dřeva. Uvnitř je často uprostřed otevřené ohniště a podél stěn jsou umístěny lavice.
To nejlepší jsme si nechali na konec. Objednali jsme si návštěvu u laponského chovatele sobů. Jeho vyprávění bylo nesmírně zajímavé a doplněné praktickými ukázkami. V Laponsku je celkově více sobů (přibližně 200 000) než lidí (zhruba 180 000). V oblasti Inari je tento poměr ještě výraznější kvůli řídkému osídlení. Laponec nám řekl spoustu zajímavých věcí. Sob se liší od jiných druhů jelenovitých tím, že parohy mají jak samci, tak samice. Samci je na konci podzimu shazují, zatímco samice si je nechávají přes zimu, aby si jimi bránily vzácné zdroje potravy. Sobi jsou pouze částečně domestikovaní, pohybují se volně po rozsáhlých územích, přičemž jsou ale označeni - každý sob má zářez v uchu, který identifikuje jeho majitele. V zimě jsou sobi velmi závislí na lišejnících, zejména na druhu, jemuž se říká "sobí mech". K jeho hledání používají kopyta a parohy, kterými se prohrabávají sněhem. Parohy sobů mohou v létě narůst až o dva centimetry denně - jedná se o nejrychleji rostoucí kosti v živočišné říši. Mláďata se obvykle rodí v květnu nebo začátkem června a během několika hodin jsou schopna stát a chodit. Do týdne se začínají samostatně pást. V létě sobi přizpůsobují svůj spánek tak, aby se mohli téměř nepřetržitě pást. Jsou základním prvkem identity Sámů a jejich tradic.
Soba lze v Laponsku potkat kdekoliv
Jak je vidět na uvedených fotografiích, sámská populace má genetické dědictví, které svědčí o jejich dávné migraci ze Sibiře. Vede to k některým jejich fyzickým rysům, které byly dříve nesprávně označovány jako „mongoloidní“ - například kožní záhyb na očním víčku nebo rovné tmavé vlasy. Sámové žili dlouho v izolaci v arktickém prostředí, ke kterému se musel jejich organismus přizpůsobit. Mají proto mnohdy světlou pleť s nažloutlým nádechem, menší tělesné ochlupení a robustní postavu. Tyto znaky nejsou důsledkem „rasové příslušnosti“, ale spíše přizpůsobení se k drsnému arktickému prostředí. Není tomu tak ovšem v případě všech Laponců. Na jedné z našich předchozích cest jsme se ve Švédsku setkali s Laponcem, který vypadal jako každý jiný Švéd.
Návštěva sobí farmy zahrnovala i ukázku práce s lasem. Chovatelé sobů používají laso velmi zručně - je to tradiční nástroj, který má v kultuře a každodenním životě Sámů důležité místo. Podle tradice bývá vyrobeno z pletené kůže nebo silné šňůry, dnes často z nylonu. Laso slouží k chytání sobů při třídění stád, značení mláďat nebo při veterinárních úkonech. Při sobím „rodeu“, což je každoroční událost, kdy se sobi shromažďují, počítají a třídí, se pastevci vrhají do stáda a pomocí lasa chytají vybraná zvířata. Sámské děti se učí házet lasem už od útlého věku. Je to dovednost, která se předává z generace na generaci - podobně jako jízda se sobím spřežením.
Jsme rádi, že i Martin a Eliška mohli poznat tento vzdálený kout Evropy, kde dodnes žijí příslušníci jediného domorodého národa na našem kontinentě. Především na Finsko všichni moc rádi vzpomínáme, ale i sever Norska byla pro nás zajímavá zkušenost.
