4. prosince 1872 (podle některých zdrojů 5. prosince, rozdíl plyne z tehdejšího souběhu civilního a námořního času) zahlédla posádka brigantiny Dei Gratia pod velením kapitána Davida Morehouse loď, která se zhruba 650 kilometrů východně od Azor pohybovala bez zjevného řízení . Když Morehousovi muži přelezli na palubu Mary Celeste, našli plavidlo v podstatě nepoškozené. Trup držel, plachty byly zčásti stržené, v podpalubí stálo asi metr vody. Zásoby jídla a pitné vody vystačily na půl roku. Z 1 701 sudů průmyslového alkoholu zůstala naprostá většina na místě. Suché oblečení leželo v kajutách. Jediné, co zjevně scházelo, byl lodní člun, a všech deset lidí, kteří na lodi vypluli z New Yorku o měsíc dříve: kapitán Benjamin Spooner Briggs, jeho manželka Sarah, dvouletá dcera Sophia a sedm námořníků.
Legendy, které vyrostly z prázdné paluby Prázdná, ale plavbyschopná loď je příliš silný obraz na to, aby zůstal bez příběhu. Už v týdnech po nálezu se v novinách objevily teorie o pirátském přepadení, vzpouře posádky, která se údajně opila alkoholem z nákladu, nebo o mořských příšerách. V lednu 1884 pak anonymně vyšla povídka v londýnském Cornhill Magazine; její autor Arthur Conan Doyle vymyslel fiktivního přeživšího a násilný útok a mimochodem popularizoval i chybnou podobu názvu „Marie Celeste“, která se pak táhla dalšími převyprávěními desítky let. Filmové adaptace přidaly vražedného námořníka, vodní smrště, nadpřirozeno.
Jenže soudní ohledání v Gibraltaru, kam Morehousovi muži loď dopravili, nic z toho nepodpořilo. Potápěč a lodní znalec prozkoumali trup a nenašli zásadní poškození. Na palubě nebyly stopy boje. Státní zástupce Frederick Solly-Flood sice pojal podezření z násilného činu, ale viceadmiralitní soud nakonec nenašel důkaz o cizím zavinění. Loď byla vrácena americkým majitelům, záchranáři z Dei Gratia dostali odměnu 1 700 liber a náklad byl vyložen v italském Janově. Při vykládce se ukázalo, že devět sudů je prázdných.
Co říká moderní rekonstrukce Devět prázdných sudů živilo dlouho teorii o explozi alkoholových par. Jenže badatelka Anne MacGregorová, jejíž práci podrobně popisuje Smithsonian Magazine , upozornila na klíčový detail: prázdné sudy byly z poréznějšího červeného dubu, zatímco ostatní z bílého. Alkohol z nich mohl jednoduše prosáknout a vypařit se. Hlavní poklop nákladového prostoru byl navíc při nálezu zajištěný, těžko by přežil výbuch.
MacGregorová složila jiný scénář, opřený o Solly-Floodovy přepisy posledních pěti dní lodního deníku, historická meteorologická data z databáze ICOADS a driftový model oceánografa Phila Richardsona z Woods Hole Oceanographic Institution. Podle jejich rekonstrukce byl Briggs kvůli nepřesnému chronometru asi 190 kilometrů západněji, než si myslel. Azory měl spatřit o tři dny dříve, a když se neobjevily, mohl situaci vyhodnotit jako vážnější, než ve skutečnosti byla.
K tomu se přidaly další střípky: jedna ze dvou pump byla rozebraná, pravděpodobně ucpaná uhelným prachem z předchozí plavby a zbytky po nedávném refitu. Briggs neměl spolehlivý způsob, jak zjistit skutečné množství vody v trupu plně naložené lodi. Foukal silný vítr. V podpalubí ležel hořlavý náklad. Den před dosažením Azor změnil kurz severně od ostrova Santa Maria, zřejmě hledal závětří.
VIDEO
Rozhodnutí, které mělo být dočasné Scénář, který z toho vyplývá, není dramatický ve smyslu hollywoodského thrilleru. Je dramatický svou obyčejností. Zkušený kapitán (Briggs měl za sebou roky na moři) mohl v součtu všech nejistot usoudit, že nejbezpečnější je dočasně přesunout rodinu i posádku do člunu a vyčkat, případně dosáhnout blízké pevniny. Nemusel panikařit. Stačilo, aby racionálně vyhodnotil situaci na základě chybných vstupů:
Poloha lodi horší, než ve skutečnosti byla Stav trupu nejistý kvůli nefunkční pumpě Počasí zhoršující se Náklad potenciálně nebezpečný Člun se nikdy nenašel. Těla se nikdy nenašla. Už v březnu 1873 dobové zprávy v Gibraltar Chronicle konstatovaly, že po deseti lidech z Mary Celeste není stopa. Žádný ověřený přeživší se nikdy neobjevil; pozdější příběhy spadají do kategorie fikce a hoaxů.
Co zůstalo po lodi a po záhadě Mary Celeste sama ještě dvanáct let sloužila pod různými majiteli, než ji 3. ledna 1885 její poslední kapitán úmyslně navedl na Rochelais Reef u Haiti v rámci pojistného podvodu. Právně je případ dávno uzavřený. Historicky ne, a asi nikdy nebude, protože klíčový důkaz, člun s deseti lidmi, leží někde na dně Atlantiku.
Síla téhle záhady nakonec nespočívá v pirátech ani v mořských příšerách. Spočívá v tom, jak snadno se může několik malých, racionálně vysvětlitelných selhání sečíst v nejhorší možný okamžik, a jak málo pak stačí k tomu, aby se z běžné obchodní plavby stal příběh, který se vypráví sto padesát let.
Zdroj: VědaŽivě.cz
Autor: Veronika Holečková