Jenže právě s podobnou otázkou si pohrává matematička a popularizátorka vědy Hannah Fry. A její teorie je překvapivě jednoduchá. Podle matematického modelu máme největší šanci udělat dobré rozhodnutí o životním partnerovi až poté, co máme za sebou určitou část seznamování. V praxi to může vycházet někam do druhé poloviny dvacátých let až k začátku třicítky. A přiznám se, že mě to trochu zaujalo. Protože co když jste člověka, se kterým chcete zůstat celý život, potkali až po čtyřicítce? Znamená to, že jste vykolejili z matematické rovnice? Nebo že jste prostě potřebovali trochu víc času?
Nejdřív se dívat, potom vybírat
Celá teorie vychází z poměrně známého matematického problému, kterému se říká „problém sekretářky“. Představte si, že hledáte nejlepšího člověka na určitou pozici. Kandidáti přicházejí postupně, vy ale nevíte, kdo přijde později. Jakmile jednoho přijmete, je konec. A pokud někoho odmítnete, už se k němu nemůžete vrátit. Jak tedy poznat, kdy už je čas říct: Ano, tohohle beru?
Matematika překvapivě nabízí odpověď. Nejlepší je nejdřív přibližně sedmatřicet procent možností jen poznávat. Dívat se, co je vlastně k dispozici. Získat představu o tom, co nám vyhovuje. A teprve potom dát šanci prvnímu člověku, který se nám zdá lepší než všichni předchozí. Zní to trochu chladně, když mluvíme o lásce. Jenže když odmyslíme matematiku, možná na tom něco je. Vždyť první lásky a první vztahy často opravdu nejsou ty poslední. Neznamená to, že byly zbytečné. Právě naopak. Díky nim zjišťujeme, co chceme, co nechceme a co už příště rozhodně nechceme přehlédnout.
A proč se tedy mluví právě o věku od šestadvaceti do třiceti let? Tady je potřeba malá brzda. Matematika neříká, že v osmadvaceti letech potkáte svého životního partnera. Tak jednoduché to není. Číslo vzniká podle toho, jak dlouhé období seznamování si představíme. Hannah Fry například pracuje s příkladem člověka, který začne randit v patnácti a chce se usadit kolem čtyřicítky. Prvních třicet sedm procent tohoto období končí přibližně v polovině dvacátých let. Proto se v různých výkladech můžeme setkat s věkem kolem 26, 27, 28 nebo 30 let. Není to tedy žádné magické číslo. Neexistuje den, kdy nám ve 23:59 skončí seznamovací období a ve 24:00 máme začít vybírat manžela nebo manželku. Jde spíš o myšlenku, že potřebujeme nějaký čas na zkušenosti, než dokážeme opravdu poznat, co je pro nás dobré. A možná právě proto je konec dvacítky a začátek třicítky tak zajímavý. Už máme něco za sebou, ale pořád máme před sebou spoustu možností.
Co když jsem toho pravého našla až po čtyřicítce
Tady se dostáváme k části, která je podle mě mnohem zajímavější, rozhodně pro mě. Protože co když jste ve dvaceti vůbec nevěděli, koho hledáte? Co když jste ve třiceti stále zkoušeli pochopit, proč některé vztahy fungují a jiné ne? Co když jste potkali spoustu lidí, několikrát se zamilovali, několikrát se spletli a pak jednoho dne, úplně mimo jakoukoli matematickou tabulku, potkáte někoho, s kým vám všechno začne dávat smysl? Přesně tady má celá teorie své limity. Skutečný život totiž není seznam dvaceti předem připravených kandidátů. Nevíme, kolik lidí během života potkáme. Nevíme, kdy je potkáme. A už vůbec nevíme, jací budeme my sami za deset nebo dvacet let. Hannah Fry sama upozorňuje, že životní partneři nejsou stejní jako kandidáti na pracovní místo nebo byty, mezi nimiž si vybíráme. Její matematický model je především zajímavý způsob, jak se na rozhodování podívat, nikoli návod, podle kterého bychom měli řídit svůj milostný život. A to je docela uklidňující. Možná totiž nehledáme toho pravého. Možná se nejdřív učíme poznat sami sebe.
Když je nám dvacet, často máme poměrně jasnou představu o tom, jak by měl náš ideální partner vypadat. Měl by být chytrý, hezký, vtipný, zajímavý, úspěšný, spontánní. Jenže pak přijdou vztahy a život. A najednou zjistíme, že některé věci, které jsme považovali za strašně důležité, vlastně nejsou. A naopak začneme oceňovat úplně jiné vlastnosti. Třeba že se s tím člověkem můžeme opravdu bavit. Že se umí omluvit. Že nás respektuje. Že nemusíme předstírat, že jsme někdo jiný. Že se vedle něj cítíme v bezpečí. Že spolu dokážeme projít i nepříjemnými obdobími, aniž bychom měli potřebu utéct. Právě zkušenosti z předchozích vztahů nám mohou pomoct pochopit, co od partnerství vlastně potřebujeme. Jeden z podkladů k této teorii zdůrazňuje například schopnost člověka vidět vlastní chyby, převzít za ně odpovědnost a dokázat o nich s partnerem otevřeně mluvit. A to je možná jedna z věcí, které se s věkem opravdu mění. Ve dvaceti hledáme často především chemii. Později už možná víc hledáme člověka, se kterým se nám dobře žije.
Zdroje: Ideas, Mark Manson, Marie Clare, Lofficiel Ibiza, Thortful
Související články