Promiň, mámo, ale musel jsem! Příběh dvanáctiletého Boha

Sdílet

Dennívýzva

Zdroj: Proboha!

Dvanáctiletá Eliška Ptáčková, studentka Arcibiskupského gymnázia, se odvážně pustila do polemiky s pastýřským listem arcibiskupa Graubnera, který zazněl na začátku školního roku v kostelích. „Při veškeré úctě ke všem rodičům, do školy chodím já,“ připomíná, proč má slovo patřit i mladým. Její moudré a zralé argumenty vzbudily na internetu uznání, ale také bouřlivé reakce.

V září oblétl internet pozoruhodný text. Dvanáctiletá Eliška Ptáčková, studentka Arcibiskupského gymnázia, v něm moudře a zrale polemizuje s pastýřským listem arcibiskupa Graubnera, který se četl v kostelích k začátku nového školního roku. Pohotově argumentuje, proč plané mudrování nad problémy mladé generace nejen nikam nevede, ale poslouchat už i v církvi, jakým jste zklamáním, mladé věřící demotivuje a snižuje jejich osobní snahu. Ostatně proč se pastýřský list k začátku školy obrací výhradně k dospělým? Dvanáctiletá Eliška ladně využívá nahrávku na smeč: „Při veškeré úctě ke všem rodičům, do školy chodím já.“

Půvabnou souvislost s příběhem o dvanáctiletém Ježíši v chrámě nejde přehlídnout. Ta pohotová argumentace, bystrý úsudek, znalosti, odvaha formulovat názor – a kolem úžas, ale taky frustrace a hněv dospělých. Pod článkem se na sítích kupily uznalé pochvaly a slova povzbuzení. Mezi nimi trčel lapidární komentář jakéhosi tatínka, že kdyby s podobnou polemikou přišel jeho syn, student stejného gymnázia, tak ho prostě profackuje.

Dvanáct, ten šílený věk, kdy jsou děti na všechno buď moc velké, nebo ještě malé. A ta jejich klackovitost! Není to provokace, že má ta moje holčička vlastní názory a nebojí se je použít? Jak si ten kluk dovoluje dělat věci po svém, co ten ví o životě! Známe je od narození, a najednou je všechno jinak. Jak tě milovat takhle z dálky, dítě moje, když tě nemůžu čapnout do náruče a odnést, kam potřebuju? Jak vás teď milovat, rodičové, když vidím, že vůbec nejste neomylní a nejchytřejší? A když nemáte pravdu v jedné věci, měli jste ji vůbec někdy v něčem?

Do Jeruzaléma chodili každé Velikonoce, ale letos je Ježíšovi dvanáct. Pustil se Mariiny sukně a začal ho zajímat i jiný obsah, než zahrnuje rodinný harmonogram. Ježíš se začíná sám rozhodovat. Slyší volání a zkusí odpovědět. Poslechne, co v sobě ucítil. Potřebuje věci vidět na vlastní oči, být u toho, má nové zájmy a nové priority, nepotřebuje všechno předem hlásit ani se o tom okamžitě sdílet. Ježíšovi je dvanáct a přerůstá Marii přes hlavu. Fyzicky, mentálně, duchovně. Pane, smiluj se.

Poutě do Jeruzaléma byly pro děti každopádně atrakce. Mami, kdy už to konečně půjdeme? Vyosené dny, kdy máma s tátou nepracují, jen tak jdeme krajinou, zpíváme, stavíme stany z větví, taháme jehňátko, vaříme v kotlíku, hvězdy a chlad, ohníčky rodin, kamarádi, příbuzní a ráno zase na cestě. Krosna, spacák, karimatka, plecháčky a citera s liščím ohonem. Čundr, kempink, dorostový tábor. Na chvíli mumraj velkoměsta, stánky a chrám a jdeme zpátky. Dětem síly nedojdou, honí se mezi dospělými, vy máte vpředu Šmúela? Mami, děda mě vezme na oslíka, já přespím u Rivky, my se v autě vyměníme s Čendou. Chaos pospolitosti. Příliš to neřešit, co se tak tváříš, Marie, uvolni se, vždyť je to dovolená, vždyť jsou ty svátky, vezmu ti batoh a zpívej s náma, chybí nám alty.

Až po celém dni cesty domů k Nazaretu se potvrdí Mariiny obavy, které Josef během odpoledne tak úspěšně rozptyloval. Nutno přiznat, že doteď míval vždycky pravdu, ale dneska prostě ne. Ježíš v karavaně není.

Ester, příběh židovské Šahrazád je opravdu milé překvapení

Jaké to asi je ztratit na pouti Hospodinova jednorozeného? Dostat do péče staletí vyhlíženého Mesiáše, dítě zplozené z Ducha, těch andělů, co se kolem jeho narození naběhalo, o generaci betlémských chlapců jsme kvůli němu přišli a vy pak, maminko, takhle skandálně zanedbáte péči? Jak to říct Nejvyššímu? Bude lokálně chrlit oheň a síru, nebo rovnou vyrve zemi z kořenů? Myslela v tu chvíli Marie na dějiny spásy? Že možná zahubila Spasitele světa?

Nemyslím, že je možné se bát víc, než se bojí všechny matky. Než se bála Alžběta o malého Křtitele, když se do soumraku zapomněl na louce u chytání kobylek. Než se bojíme, když se nám ztratí dítě na vánočních trzích, když se nevrací z tréninku, mládež dávno skončila a telefon není dostupný.

Rodiče se vracejí k Jeruzalému. Marie vidí Ježíše za každou zatáčkou, vyhlíží, kdy se vynoří v té tunice pokecané od sederové večeře. Čeká ale marně. V hlavě se naplno rozjíždějí černé scénáře. Lapkové, žebráci, vojáci, podivíni. Každá minuta bolí, procházet ulice, zpovídat kolemjdoucí. Trvá to tři dny, než Ježíše najdou. Tři dny! Šílená průprava. Bolestí se chystat na bolest. Marie už ví, jaké to je ztratit na tři dny syna. Sestoupit do pekel.

Když toho klacka, co se na sedmdesát dva hodin zapovídal v chrámu, konečně s Josefem uvidí, „užasnou“. To je od evangelisty podařený eufemismus. Ale nakonec, je to svatá rodina… Marii se podlomí kolena, zato pádnému tesaři cuká ruka v kapse. Jednu mu lupnout, ať se vzpamatuje, seřezat, ať má proč brečet, ponížit, ať si to vypije, prostě to napětí konečně dostat ven. Upustit páru a říkat tomu výchova.

Kdepak, Josef je zralý muž. Skousne stoličky, stiskne Marii rameno a odpruží vztek několika výdechy. Možná není biologický otec, zato je dobrý otec. Dokáže být silnější než jeho pubertální syn. Takže jsem právě silnější než Bůh, ušklíbne se. Máš rád paradoxy, Adonaii? Tady jeden máš.

Marie popadne zahloubaného Ježíše do náruče, štká a tiskne ho tak mocně, až se rabíni ušklíbají do talitů. Na tom chlapci je něco znepokojivého, a když už ho nenachytali ve vědomostním kvízu z Tóry, aspoň z něj udělá přistižené děcko ta emocionální ženská. Dělá, jak kdyby vstal z mrtvých…

Tvoji duši pronikne meč, řekl Marii starý Simeon na témže místě, jen o dvanáct let dřív a pár veršů výš. Proroctví? Mystika? Sudičky? Spíš životní zkušenost. Poslouchejte, maminko, je to dítě s posláním, muž, který se stane znamením. V zápasech a bojích bývají matky prvními civilními obětmi. Bude to bolet jako čert, Marie.

Dneska už na to ale nemysli. Vracíš se domů se svým mužem a synem, který není ani dítě, ani dospělý. Ještě ho máš na starosti, ale už má svoji hlavu. Co můžeš dělat jiného, než ho denně vkládat do ochrany Otci? A vtisknout mu do dlaně pár fíků a pořádný kus chleba, kdoví, co celou dobu jedl.

Promiň, mámo. Já prostě musel, myslel jsem, že vás to napadne.

Dobrý už, hlavně se najez. A ten novej spacák, neztratils ho? A zuby sis čistil?

Autorka: Jana Šrámková

Reklama

Další články z Proboha!

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Promiň, mámo, ale musel jsem! Příběh dvanáctiletého Boha

Mohl byste odejít? naznačoval kapitán Španělů. Trump chtěl znovu slavit s fotbalisty

Po líbačce ve Varech další překvapení. Slováček odjíždí k moři bez Patrasové

Prý se nedají pojistit, nebo jen nesmyslně draze. Jaká je realita majitelů čínských aut?

„Život bez Pepy si představit dokážu, bez dcery ale ne,“ říká Martina Pártlová

Touha nemá věkový limit. Proč jsou letní románky tak přitažlivé právě teď