Tam můj otec z ochozu jako muzikant troubil vojákům večerky. V padesátých letech ho zabrala jako kasárna armáda. Samozřejmě ho i devastovala. Vyprávěl mi úsměvnou epizodu z vojenské základní služby. Na základě rozkazu Alexeje Čepičky, ministra obrany a zetě Klementa Gottwalda, museli po obědě do nočních košil a povinně odpočívat na palandách rozsetých po komnatách zámku. Následoval nádherný barokní zámek Vranov nad Dyjí, který se dominantně tyčí na ostrohu nad městečkem. Další den jsme relaxovali v termálních lázních Laa an der Thaya, které jsou hned za hranicí s Rakouskem. Menší útulné zařízení, kde jsou vstupy levnější než na Slovensku.
Na výše uvedeném zájezdu mě k napsání článku inspirovaly rozhovory se zaměstnankyní naší instituce, kterou ke mně v autobusu posadili. Povídám jí: „Uvolnilo se u nás pracovní místo, které je zajímavé. Nemáte zájem?“ „Nevím, zda bych to zvládla a již se nerada učím.“ Má pouhých 52 let a ještě kus profesního života před sebou a na výzvy již rezignuje? Z práce uklízečky by se posunula do administrativy. Finančně by si také polepšila. Uvedenou pracovní pozici již zastávala. Samozřejmě je to každého věc, zda člověk příležitosti v životě využije.
Mám kamaráda. Je o měsíc starší, který se odmítá učit nové věci. Sociální sítě ho nezajímají. Chytrý mobil ani počítač nevlastní. Důchod má nadprůměrný, takže peníze v tom nehrají roli. Nemůže si doma vyhledat ani dopravní spojení. Patří mezi lidi, kteří si neuvědomují, že nové technologie jim usnadní život a přístup k informacím, které potřebují k životu lidé v 21.století. Jeden známý, co se mnou pravidelně sportuje, vystudoval vysokou vojenskou školu stejnou jako náš prezident. Po revoluci ukvapeně řady armády opustil. Ani nepočkal pár roků, kdy by měl nárok na rentu, která by mu zajistila v devadesátých letech životní jistotu. Zamířil do finančního sektoru, kde ho za dva roky po reorganizaci propustili. Dnes pracuje za minimální mzdu v bezpečnostní agentuře. Živoří. Balí si cigarety z levného tabáku, který slouží k vykuřování skleníků. Povídám mu: „Udělej si pedagogické minimum a běž učit jako jiní bývalí důstojníci. Učitelé matematiky a fyziky se vždy uplatní. Nechce, je pohodlný a odmítá se učit. Takže má smůlu, životní standart si nevylepší.
Uvedu opačné příklady. Příběh tří mladíků, kteří dřeli v dělnických profesích za pár korun. První šel k Městské policii, která mu umožnila získat zdarma maturitu. Poté přestoupil k Policii ČR. Absolvoval bakalářský studijní program a dnes slouží u kriminální policie. Druhý nastoupil do Vězeňské služby. Doplnil si vzdělání. Střední škola, Vyšší odborná škola a dnes je dozorce I.třídy se zajímavým platem. Třetí si dálkově udělal střední průmyslovou školu a vysokou. Jako inženýr dnes řídí výrobu ve velkém potravinářském podniku. Všichni si ve všem polepšili. Přiznám se, že jsem je nasměroval.
Já se učím permanentně a rád. Také moji starší kamarádi. Máme skupinu staříků mezi sedmdesáti až osmdesáti, putujeme po horách a nové technologie nám nejsou cizí. Orientujeme se na turistických trasách pomocí GPS. Dáme si do mobilu stopaře a neztratíme se. Jakmile sejdeme ze značky, ihned to na monitoru vidíme a puntík nás zavede zpět na správnou cestu. Proto můžeme chodit i po neznačených cestách, nezabloudíme a dojdeme do vytýčeného cíle. Zjednodušuje nám to orientaci.
Zajímám se o nové trendy v oblasti udržení zdravého životního stylu. Například si vyzkouším nabízené cvičení pro seniory, a pokud mi sedí, tak je zařadím do svého programu. Učím se, jak se svými nemocemi bojovat a činit opatření, aby se nezhoršovaly. Bohužel vidím kolem sebe plno starších lidí, kteří na svou edukaci již rezignovali. Není to dobrý nápad. Samovzdělávání nám podle mě pomůže žít kvalitnějším životem.